Cyklovýprava 19.9.2009
Již od rána se nebem táhly černě vyhlížející mraky, počasí nevypadalo moc slibně. Avšak všichni spoléhali na předpověď počasí, kde bylo předpovězeno slunečno. Naštěstí se během cyklovýpravy pomaličku oteplovalo.
Tak jsme se tedy ráno v devět hodin sešli u naší klubovny ve složení: Brácha, Čaroděj, Joke, Lipo, Já(Matěj), Snake, Bublina, Radek. A abych nezapomněl, tak nás u klubovny navštívil i Medvěd, který po chvíli odešel. Všichni měli celkem kvalitní kola, a dokonce i Brácha, u kterého se předpokládalo, že přijede s nějakým ztaveným železem s koly, avšak si půjčil kolo od medvěda, které vypadalo opravdu krásně, když mu nešlo posunout sedátko nahoru.
A tak jsme vyrazili. Zpočátku jel první Brácha, jelikož jsme jeli městem. Jeli jsme do prvního bodu výpravy, odkud jsme se měli rozhodnout kam dále, na Poděbrady. Jeli jsme tam přes Hejčín, jak je zvykem.
Na Poděbradech jsme se po chvíli přemýšlení rozhodli, že se vydáme do Litovle, jako loňský rok. Tentokrát však přes Horku nad Moravou, protože jsme se chtěli tentokrát vyhnout „Stalingradu“. Během cesty padlo hodně potu, rozmýšlení kam dál, a podobných věcí. Po cestě jsme uvažovali, že se zastavíme v Lovecké chatě, avšak jsme usoudili, že to bude lepší na cestě zpátky.
První větší zastávka byla u nespecifikované hospody, která byla někde za Horkou nad Moravou. Dali jsme si pauzu, někdo se najedl, někdo jen popil, někdo oboje. Joke si našel kamaráda, neboli malé kotě, které se ho zprvu bálo, ale pak svůj strach zahnalo. Kotě se lísalo, ke komu to jen šlo, a mělo poněkud kratší ocas, zřejmě uřízly. A nesmím také zapomenout o jeho podivných slinách, které vypadaly spíše jako nějaká pěna.
Minuty ubíhali, pot tekl, Joke zběsile závodil vepředu, Bubla a Radek bojovali do posledního dechu. Po dlouhé cestě jsme tam dorazili, ano, do Litovle. Kola jsme si zaparkovali u cukrárny. Nastal problém, neměli jsme moc zámků, avšak jsme naštěstí zamkly více kol pod méně zámků. Například jeden zámek na tři kola. Ano, jistě jste našli slovo „cukrárna“, můžete již tedy tušit, kam jsme hned šli. Obsadili jsme tři stoly s židlemi, ze čtyř. Tudíž si většina zákazníků nemělo kam sednout. Bubla s Radkem vzali útokem zmrzlinu, ostatní „čokoládové“ zákusky. Tak jsme se pustili do zákusků.
Bohužel byla věž zavřená, otevírala se v 10:00 a pak v 14:00, tudíž jsme nemohli nahoru. A také naštěstí u vchodu do věže nebyli „odpadní látky“ nějakého bezdomovce. To je však dlouhá historka. Chvíli jsme si povídali na lavečkách, nějaká auta se tvářila, že nás chtějí přejet, Radek přemýšlel o koupeli ve zdejší stoce. Po pár minutách přišli Brácha s Čarodějem, kteří nám oznámili, že už jedeme zpět. Kola se naštěstí nikdo nepokusil ukradnout, jelikož by si všiml i našich pár helem, který jsme nechali u kol, takže si je mohl kdokoli vzít. Nic se naštěstí neztratilo, zámky jsme bez problémů otevřeli a vyrazili.
Na cestě zpět nás vedl především Snake, který naplánoval cestu přes Chomoutov. A také jsme se ještě měli stavit v Lovecké Chatě. Pět kilometrů za Litovlí jsme odbočili na přímou cestu k lovecké chatě a k Chomoutovu. Cesta zpět ubíhala poněkud déle, jelikož byl každý vyčerpaný. Zezačátku nám únava nedala moc poznat, později však vzala nadvládu nad našimi těly. (U většiny členů.)
Větší pauza byla u mostu, odkud jsme odbočili do nějakého pofiderního lesa. Během pauzy si většina šla na malou do lesa, někteří si prohlédli toky Moravy, někteří si jen sedli na velké kameny. Počkali jsme na zbytek a vyjeli dál do podivného tmavého lesa. Přemýšleli jsme, co bychom udělali, kdybychom našli za zatáčkou ležet na zemi Joka s valícími střevy vedle něho, jelikož Joke zase fanaticky vyrazil kupředu velmi rychle a taky proto, že jsme zaslechli celkem hlasitý řev.
Po krátké, pro někoho dlouhé cestě plný bolavých zad, a podobných věcí jsme úspěšně dojeli na Loveckou chatu, kde jsme hned vzali útokem zdejší atrakce, kterými byla trampolína, zrezivělá houpačka, nebo jak to nazvat a zde nazvanou „Spodní Lano“ nebo „Zemní Lano“, nějak tak. U trampolíny se hned spořádala fronta, kde nakonec nechyběl ani Čaroděj, Brácha se vymlouval, že by přeskočil několik metrů za trampolínu. Téměř všichni zkoušeli udělat salto, někdo se jen válel, někdo bezduše skákal. Joke podkopával nohy. Někdo se tam pokoušel prát, ale to si zřejmě nevšímal pravidla „Pouze pro jedno osobu, děti také jen po jednom.“ Po dlouhém skákání, lezení, houpání, provokování osla, který měl dle Joka „Pěknou bradku“, který se také pokusil zbořit svojí ohradu, jsme vyrazili dál, do Olomouce.
Polovina jela dopředu, aby si mohla déle u Klubovny odpočinout. Jeli jsme kousek do Chomoutova, odtamtud jsme chtěli jet přes Poděbrady, ale zrovna to tam bylo rozkopané, a nešlo tudy projet. Tak jsme se trochu vrátili a vyrazili přímo do Olomouce. Z dálky jsme se dívali, že jsme nebyli jediní, kdo chtěl přes Poděbrady, celkem dost cyklistů se tam napálilo.
Jedeme Olomoucí, už zbývá jen pár stovek metrů. Dívám se na stopky, kde jsem vypočítali, že za dvě hodiny jde s klidem jet z Litovle do Olomouce s velkými přestávkami, i s vyčerpání z předchozí cesty. Avšak, šlo by to i rychleji, ale to je teď jedno. Projeli jsem okolo Soxova domu, okolo Hejčínu, jsme už skoro u Klubovny. Volá mi zrovna brácha, který říká, že přiejde ke klubovně zřejmě sám, jelikož ostatní už jeli přímo domů, buď z vyčerpání, spěchu, nebo jiných důvodů. Dojeli jsme do klubovny, dělali pár blbostí, a po chvíli přijel i Brácha, sám. Takže se zřejmě potvrdilo to, že po cestě se všichni rozešli. V klubovně jsme něco málo udělali, no, vlastně ani ne. Provedli pár soubojů a rozešli jsme se domů.
Cyklovýprava, tím pádem i tento zápis je na konci. Jokovi se určitě stýská po jeho kamarádce. Takže se mějte naviděnou na další výpravě!
Matěj