Cyklovýprava do Litovelského Pomoraví 24. 5. 2008
Cyklovýprava do Litovelského Pomoraví 24. 5. 2008
Sjeli jsme se (ve významu dohromady) u klubovny chvíli před devátou, o dvě chvíle později, tj. chvíli po deváté, jsme vyrazili směrem na Poděbrady. Tím jsme setřásli Čaroděje, který dorazil na místo srazu asi o dvě minuty později a našel místo nás jen prázdný prostor ve tvaru šesti skautů. Po několika více či méně zmatených telefonátech jsme si ujasnili, že „přes Horku“ znamená „přes Horku“, nikoli „kolem Poděbrad“, a úspěšně se setkali na parkovišti za Planými loučkami. Tím se náš počet na dlouhou dobu ustálil: Medvěd, Čaroděj, Joke, Lipo, Snake, Matěj a já. Brácha už předem avizoval, že má nějakou tajemnou akci a že vyrazí z Olomouce až v jedenáct a někde nás najde.
Nechali jsme za sebou Horku, minuli hřbitůvek a zamířili k Lovecké chatě. Cesty Litovelským Pomoravím byly až překvapivě prázdné, na čerstvém vzduchu se jelo pěkně a kilometry rychle utíkaly. Na Lovecké chatě jsme na několik minut zastavili, občerstvili se, najedli, pohoupali se na podivném dřevěném zvířeti na pružině a pokračovali dál. Tehdy Medvěd učinil zásadní rozhodnutí. Mohli jsme se vydat tradiční cestou po červené, nebo méně tradiční cestou po druhém břehu Moravy po šipkách s logem litovelského pivovaru. Zvolili jsme druhou možnost.
Po několika kilometrech nám však cesta začala podezřele měknout pod koly, objevovaly se první kaluže a bahnité úseky, až se stezka změnila v to, co Joke poměrně přesně nazval „Stalingradem“. Šeptalo se dokonce o tom, že Čaroděj v nejtěžším úseku zastavil a ponořil do bahna celé chodidlo…
Asi nejdelší čas jsme strávili v Litovli na náměstí. Domluvili jsme se s Bráchou, že tu na něj počkáme. Bohužel během posledních let upadla úroveň proslulého zmrzlinářství na rohu, kde ještě nedávno mívali perníkovou, šunkovou a whisky zmrzlinu, mezi nejexotičtější příchutě nám toho dne nabídnuté patřila spíš vanilka a čokoláda. Ani tím jsme však nepohrdli a usadili se na lavičce doslova nad Moravou. Matěj, Snake a Lipo se vydali na průzkum radniční věže, vrátili se ovšem bez Snaka s tím, že „kdesi zapadly jakési dveře a oni za ním nemůžou, protože jsou tam vratké schody a jedna ženská se úplně takhle probořila“. Požádali jsme je tedy, aby nedělali hlouposti a přivedli Snaka zpátky. Vrátili se opět bez něj a říkali, že jim musíme pomoct.
„Jasně,“ říkali jsme, „dojdeme za první roh, tam na nás Snake vybafne a to bude všechno.“
„Ne, fakt ne,“ říkali oni a tvářili se smrtelně vážně.
Medvěd vyrazil, došel za první roh, tam na něj Snake vybafl a to bylo všechno.
Za nějaký čas dorazil Brácha, pozdravil nás a spořádal několik zákusků. Mezitím jsme si s Čarodějem koupili každý jednu „smaženku“, něco jako osmažený kus chleba s tvarohem uvnitř. Přiznejme si, bylo to dost nedobré, jediným úspěchem bylo potvrzení vlivu reklamy na lidské bytosti, protože se nám podařilo mlaskaním a pochvalným mručením nic netušícího Joka přimět, aby si jednu smaženku taky koupil.
Na zpáteční cestě jsme se chtěli vyhnout Stalingradu, bohužel neúspěšně. Přes křeče a bolesti nohou, na které si někteří stěžovali, jsme dojeli až ke klubovně. Vzhledem k tomu, že nám do plánovaného konce akce zbývala ještě asi půlhodina, zahráli jsme ještě krátký fotbálek.
A pak… konec.