Ivančena 25. 4. 2009
Ivančena 25. 4. 2009
První sobotu po svatém Jiřím nás čekalo příjemné počasí, pro zdolání Lysé hory takřka ideální. Na blankytné obloze několik nevinně vyhlížejících mraků, teploty kolem dvaceti stupňů. Že tradici výstupu na Ivančenu nedodržujeme sami, mohlo být každému jasné už při prvním pohledu na olomoucké nádraží zaplněné krojovanými bytostmi všech věků a pohlaví. Za nás Brácha, Luke, já, Medvěd, Čaroděj, Michal, Sox, Joke, Matěj, Snake, Jenda, Vojta, Pavel, Bublina, Jarek, Beton a jeho kamarádi Lukáš a Honza.
Cesta k úpatí hory proběhla o něco pohodlněji a rychleji než v letech minulých, Brácha dojednal autobus se skauty z Velkého Týnce, zatímco se ubožáci z ostatních středisek potáceli pěšky po asfaltce z Frýdlantu, celé 5. středisko J. E. Kosiny se svezlo v jediném autobuse až k hotelu Petr Bezruč u začátku stoupání.
Rok 2009: „Teda, jak na to vzpomínám, už by se mi to nechtělo jít pěšky až sem.“
Rok 2059: „Nechápu, jak se kdysi mohli škrábat nahoru bez osobního vznášedla…“
Rok 3009: „Pomohl bys mi zvednout batůžek na antigravitační plošinu? Nechce se mi s ním tahat až k teleportační kabině…“
Zadost bylo učiněno antiutopickým vizím, zpět do roku 2009. Na parkovišti proběhl střediskový nástup, nezbytné: „Pětka, pětka, pětka…“, sklidili jsme několik opovržlivých pohledů od kolemjdoucích, kteří se sem dopravili po svých, a konečně se vydali na cestu. Jelikož jsme letos nenachystali žádný oddílový kámen, který bychom mohli přiložit k mohyle, a uctít tak památku popravených skautů, museli jsme se po nějakém poohlédnout na místě. A našli jeden velice obstojný, váha kolem deseti kilogramů… V jeho nesení jsme se střídali tři: já, Luke a Medvěd. Během stoupání jsme prolili hodně potu a pronesli na adresu balvanu nejednu nenávistnou poznámku, nakonec se však letošní výstup ukázal být mnohem snazší než dřív (přestože Bublina s Jarkem málem vypustili duši: „Dejte mi někdo pušku, ať se můžu zastřelit…“). Na Ivančeně jsme se ocitli asi o půl dvanácté a s velikým předstihem si mohli zabrat místa při slavnostním ceremoniálu. Dav skautů houstl, člověk jen stěží hledal kousek volné trávy, kam by si mohl odložit batoh.
Chvíli se nepříliš hlasitě řečnilo pod památníkem, tleskalo dvěma posledním žijícím zakladatelům mohyly, zpívala nejprve junácká a pak československá státní hymna, udělovaly se skautské řády a vyznamenání. Leckdo zbystřil, když měl být bronzový stupeň řádu svatého Jiří udělen jisté Janě Bazgerové řečené Kiki, dotyčná však své jméno nezaslechla a bohužel propásla svou minutu skautské slávy.
Umístili jsme oddílový kámen a nadešel čas pokračovat vzhůru na Lysou horu. Bublinu s Jarkem jsme svěřili do rukou Duběnek s tím, že nám je snad vrátí ve Frýdlantu. Pochod do strmého kopce nám zpříjemňovaly nádherné výhledy na okolní krajinu, před druhou hodinou jsme stanuli na vrcholu a mohli se kochat jednak místy ještě zasněženými beskydskými vrchy, jednak utrpením těch, kteří ještě nepřekonali závěrečný výstup po sjezdovce.
Na dlouhý odpočinek nezbývá čas, vlak jede za necelé dvě hodiny, vyrážíme tedy směrem na Ostravici a Lysou horu necháváme za sebou. Jsme s některými dalšími zhruba v jedné třetině klesání, když nás dohání znepokojený Brácha.
„Viděli jste někdo v poslední době Betona?“ Ne… Slehla se po něm zem. Naposledy spatřen na Lysé… A po přepočítání zjišťujeme, že není zdaleka sám, kdo schází. Chybí Vojta Hanosek a Honza s Lukášem. V davu stejně oblečených skautů se člověk snadno ztratí. Nemůžeme se dlouho rozmýšlet, Medvěd a Brácha se vrací, Luke dostává zpáteční jízdenky pro celé středisko a všichni doufáme, že dotyční počkají nahoře a nevydají se dolů nějakým náhodným směrem.
Zanedlouho je však pouštíme z hlavy, máme svých starostí dost. Vlak v Ostravici nepočká. Zrychlujeme, předbíháme ostatní oddíly a v hlavě se nám rýsují krásná morální dilemata: Co když stihneme vlak my, ale ne třeba světlušky, pro které máme lístky? Co když vlak stihnou jen ti, kteří lístky nemají, třeba Sedmička, a budou si ho muset kvůli nám nechat ujet? A propos, jede vůbec nějaký další vlak?
Informace, které nám Brácha zanechal, jsou proklatě kusé, zpočátku nevíme ani přesný čas odjezdu. Teprve kousek od Ostravice je navázáno spojení, ztracenci už byli nalezeni a Medvěd nám dává jistou naději, vlak jede o patnáct minut později, než jsme mysleli. Snake klopýtá kdesi vzadu, Pavel jenom hledí do země a nastavuje nohu před nohu…
Konečně Ostravice. Vlak už stojí na nástupišti, ale nejsme všichni. Joke se Soxem, které jsme celou cestu nabádali k větší rychlosti, se ještě ani nevynořili na obzoru. Svorně nadáváme, Luke jim chce běžet naproti a nějak je přimět, aby zrychlili. Volá Brácha (jak jsem se později dozvěděl, právě usrkává vychlazenou kofolu a rozvaluje se s ostatními u stolečku před hotelem Petr Bezruč, odkud jim jede autobus do Frýdlantu). Dostávám jasný pokyn tam ty dva případně nechat a jet pryč. Nedá se nic dělat. Vteřiny ubíhají.
Joke se Soxem přichází, vlak odjíždí za tři minuty. Stihli jsme to.
Zbytek cesty už probíhá poklidně, Jarek s Bublinou jsou nalezeni ve Frýdlantu, zde se také konečně setkává celý náš oddíl, v některých situacích rozdělený až do čtyř nezávislých skupin. Vlakem do Ostravy, přestup na InterCity a domů.
Příště se budeme přepočítávat častěji. Nebo se o to alespoň pokusíme.
Pozn.: Kdybyste někdy potřebovali vědět za jak dlouho se dá dostat z Lysé k hotelu Bezruč s vlčaty, tak je to cca 30 minut. (Brácha)