Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mafia 24. - 25. 10. 2009

31. 10. 2009
.

Buď zdráv, Luigi!

Slíbil jsem, že ti napíši, jakmile to bude možné, události posledních dnů mě ale trochu zdržely, pokusím se ti tedy alespoň ve zkratce vylíčit, co se tady u nás odehrálo. Chci tě ale varovat. To, co budu popisovat, se za žádnou cenu nesmí dostat ven z rodiny. Jistě víš, kterou rodinu mám na mysli… Jestli je někde poblíž tvá žena Olivia nebo děti, vyčkej do večera a přečti si můj dopis někde o samotě, až budou spát. Ne všechny účty totiž byly vyrovnány, ne všechna krev byla smyta z rukou…

Toho deštivého sobotního rána nás navštívil Don Hernini, na první pohled zámožný chlapík, ověšený zlatem, že prý pro nás má nějakou prácičku. Ale že jenom pro jednu rodinu, které to může hodit slušný balík. Přesně tak, Luigi, tady šlo o čest celé rodiny, kdyby se k té práci dostali ti bastardi ze San Pietro, asi chápeš, že bychom museli odejít z města jako zpráskaní psi. Z naší rodiny se na tu akci vydali ti nejlepší: Štěně, Bon, Kamza a já. Svou pomoc nám slíbili i naši dva bratranci Jerry a Brebta, na místo setkání ale nedorazili, chvíli jsme se báli, že je někdo po cestě oddělal, ale naštěstí se jenom zdrželi.

Jako základnu pro další dny jsme dostali malou špinavou místnost na periferii poblíž železnice, ta ulice se jmenovala Na Trati, pokud se nepletu. S tvojí vilou v Chicagu se to srovnávat nedalo, ale na jednu noc to bylo snesitelné. Daleko od centra města, ale co se dá dělat. Připravujeme zbraně, domlouváme plány, chystáme se. Mozek se ještě neozval, vyrážím tedy hledat naše zbloudilé posily, prý se motají někde kolem Polívkovy ulice a neví kam pokračovat. Chvíli si zmateně telefonujeme, spletli jsme si čísla, a tak dvakrát nebo třikrát voláme nějakému úplně cizímu člověku, který po třetím zavolání začíná být proklatě nerudný a mou na otázku „Kde jste?“ odpovídá „Jsem tady! Kde bych byl?“ Bon, zprostředkující spojení, mě naviguje k nádraží – město, tam není ani noha, nakonec se setkávám s Jerrym na tramvajové zastávce a o nějakých dvacet minut později přivádím ho i Brebtu na základnu.

Krátké seznámení a první zpráva od Mozku. Bulvární novinářka Rozálie by ráda nějaké kompromitující snímky primátora. Čeká nás u Arionovy kašny na náměstí, do srazu zbývá nějakých dvanáct minut, musíme sebou hodit. Ve spěchu bereme bouchačky a vyrážíme. Na náměstí Hrdinů se dělíme, jestli nás na náměstí čeká kromě novinářky ještě někdo, nemusí nás dostat všechny. Pokračujeme s Kamzou a Štěnětem ke kašně, zbytek nás pozoruje zpovzdálí. Vzduch je čistý, primátor se prochází kolem radnice, naše holky se vydávají splnit úkol, my ostatní křižujeme náměstím a čekáme, co se bude dít. Primátor se zdráhá, Bon se Štěnětem zkouší všechno možné, předstírají, že jsou turistky a posléze nadšené primátorovy fanynky (Štěně úspěšně zodpovídá i záludnou primátorovu otázku „Jak se jmenuji?“). Rozálie se tváří spokojeně a vysází nám na ruku pár bankovek.

Chceme se vypařit z náměstí, když si všimnu, že nejsme sami. Ulicí se blíží nepřátelé. Jsou tři. Masarini. Vrtulka, Katka… a jedna dívka, kterou jsem na první pohled nepoznal. Vrháme se se Štěnětem za zaparkované auto a modlíme se, aby se naši kolegové zachovali stejně a nenechali se zabít. Žlutí jsou čím dál blíž, každou chvíli dojdou na naši úroveň.

„Já Vrtulka, ty Katka,“ říkám Štěněti a vytahuji pistoli. Bude se střílet, to je jisté. Štěně přikývne. Vtom okamžiku těsně vedle nás zastavuje policejní auto. Kupodivu nás ignorují, dva ozbrojení lidé na náměstí je nevyvedou z míry. Buší mi srdce. Za vteřinu nás Žlutí uvidí.

Vybíháme. A zasypáváme Vrtulku s Katkou kulkami. Na obranu se nezmůžou, jen ztuhnou v úleku a čekají na smrt. Štěně a Bon, která číhala za jiným autem, ještě sprovodí ze světa Copa a náměstí nám opět patří. Tep se uklidňuje, ruka se přestává chvět. První vítězství. Čekáme, kdy se za rohem vynoří zbytek jejich klanu, raději tedy stahujeme své lidi z náměstí. Mám pocit, že široké ulice nejsou bezpečné, navrhuji počkat na další úkol od Mozku v boční uličce vedle Prioru, kde nebudeme tak nápadní.

Moc rád bych následující řádky přeskočil, Luigi, ale nemůžu. Až někdy zase zavítáš do Olomouce, zajdi se do té uličky podívat. Všude po zdech a na dlažbě nalezneš tmavě rudé skvrny, nevěřím, že se je někomu podařilo smýt… Zatímco se totiž opájíme svým úspěchem, zapomínáme na ostražitost a nevšímáme si okolí. Naši radost přeruší až první výstřely. Celou dobu nás sledovalo tříčlenné zelené komando, mělo spoustu času ujasnit si, kdo jsme a jak se jmenujeme. Nikdo z nás šesti ze sebe nevydal ani hlásku, tak nás útok zaskočil. Dostáváme tvrdý políček a pořádnou lekci k tomu.

V nemocnici nás doktor vysekal z nejhoršího, nemůžeme si dovolit otálet, práce nečeká. Jerry a Brebta se vydávají zpátky do centra poptat se na novinky práskače Johnyho, my ostatní směřujeme na zastávku Svornosti. Někdo na Tabulovém vrchu má zásilku, kterou potřebuje doručit. Po nedávných zkušenostech nahlížíme za každý roh dvakrát, než za něj vkročíme.

Skupinka lidí v dálce u křižovatky Svornosti a Foersterovy. Křičím na ostatní, aby se vrhli za cihlovou zeď po naší levici. Nepletl jsem se. Vidím Bráchu, možná Méďu… San Pietro v celé své kráse. Nemusím ti popisovat, Luigi, jakou jsme měli radost, že jsme natrefili právě na ně. Naši úhlavní nepřátelé si vykračují po chodníku, nic zlého netušíce, zatímco naše chodící databáze Štěně ze sebe v úkrytu sype jejich jména. Je čas se připravit. Sevřít pistoli v rukách, snad milionkrát si v duchu zopakovat „Bang, bang Brácha!“, nadechnout se… a vyrazit. Šest výstřelů, šest mrtvých. Čistá práce. Prý ještě nikoho z cizího klanu nepotkali. No, po tomhle zážitku si asi začnou dávat větší pozor.

Autobusem 16 na Tabulový vrch. Nikde nikdo, v budce na zastávce čeká překupník. Chce pět set doláčů za zásilku, prý za ni na hlavním nádraží dostaneme víc. Začíná tvrdé vyjednávání, naše šéfka Štěně nehodlá ustoupit ani o píď. Skončíme někde na třech stovkách. Slušné. Za pár minut nám jede devatenáctka k nádraží. Nakládáme bednu do místa pro kočárek a následuje dlouhá jízda. V půli cesty nás opouští Bon s klíčemi, naši dva kolegové sice pochodili u Johnyho dobře a získali štos falešných bankovek, ale někdo je přitom zle pocuchal a oni teď směřují do nemocnice.

Nádraží. V davu lidí nikoho nevidím, ale opatrnosti není nikdy nazbyt. Krabici dostává na starost Kamza, prý na dálku stejně nikoho nepozná. Míříme do podchodu, v kapsách svíráme bouchačky. Zdá se to tu být bezpečné. Druhého překupníka nacházíme až na samotném konci tunelu, svorně mu tvrdíme, že jsme zaplatili pět set a že chceme aspoň tisíc. Dostáváme osm stovek a míříme nazpět.

Nemáme co na práci, ale tušíme, že jsme potřeba spíš v centru, jedeme tedy tramvají před muzeum a odtud pěšky k chrámu Svatého Michala. Kamza a Štěně nejsou zdejší, zavedu je dovnitř kostela. Ne, Luigi, nechci se modlit. Dobrá pistole je často lepší než modlitba. Šplháme na věž, rozhlížíme se po okolí. Prý máme být ve čtyři ve Výpadu mezi altánem a památníkem „Ljubav za ljubav“. Ještě není ani tři čtvrtě. Jdeme ještě do poustevníkovy jeskyně a před kostel.

Stojím s bouchačkou v ruce na vrcholu chrámového schodiště a okamžitě vidím, že máme společnost. Ulicí vzhůru se k nám drápe pět nebo šest Modrých. Zatraceně! Prcháme podél klášterní zdi doleva a kryjeme se v sloupořadí. Čekáme. Nikdo nejde. Museli nás vidět. Horečnatě uvažujeme, kde si na ně počíhat tak, aby si oni nepočíhali na nás. Nakonec obcházíme kostel. Snažíme se dostat nahoru hradby. Kdyby se nám to podařilo, budeme mít na mušce celý park pod námi. V uličkách se ale ztrácím, vstup na hradby nemůžu najít a sejít menším nekrytým schodištěm do Výpadu máme strach. Vracíme se tedy zpět před Michala s tím, že jestli se Modří pustili po schodech pod Primavesi, vpadneme jim do zad.

Ve stínu za mřížemi u vchodu na schodiště stojí postava v kožené bundě. Už chceme začít střílet, když si uvědomíme, že jsou to naši. Jerry a Brebta se krčí na schodech, prý se to v parku hemží mafiány, jednoho už sejmuli. Suneme se dolů do parku, Kamza zůstává nahoře jako pojistka proti přepadení za zálohy, zanedlouho touto cestou přichází Bon. Jsme tedy kompletní. Nahlížím okénkem do parku. Zpoza jednoho keře vyčnívá cíp modré bundy. Nevšímám si poznámek civilů, kteří chodí kolem nás, zatímco my se válíme v prachu na schodech s pistolemi v rukou. Ano, je to Brácha. Opět. Chvíli váhám, čekám, až ukáže obličej. Pak střílím.

Dostal jsem ho, ale každému v parku je teď jasné, že na schodech čeká celá rodina Moriarty, a může si pro nás dojít. Vyklízíme pozice a tramvají objíždíme park z druhé strany. Přicházíme však téměř po boji.

Další mise pro nás znamená debakl. Hospoda Garch. Místo, na které jsme se vydali dvakrát a v obou případech tvrdě narazili…  Nejprve ve složení já, Kamza, Štěne. Čekáme a s úderem páté vstupujeme do lokálu. Jdu první, Štěně těsně za mnou, Kamza hlídá nahoře u vchodu. Výčep je prázdný, to ticho mi nahání hrůzu… Kolem prochází servírka v kabátu, nevšímá si nás a tváří se jako nezúčastněný civil. Vzpomínám na jednu z prvních misí v počítačové hře, kde se z „běžné rutiny“, vybírání výpalného, stala docela krvavá záležitost. Tady jsme ale sami, nebo ne..? Nahlížím za roh.

„Bang, bang, Vojta, bang, Vojta, bang, bang…!“ Za sloupem sedí tři Zelení, před každým půllitr piva. Štěně se instinktivně vrhá za sloup a jen o vlásek uniká smrti. Odcházím do nemocnice, zatímco Štěně s Kamzou plánují frontální útok na hospodu. Sice jsou jen dva proti třem, ale ví, komu jdou vstříc a mají na své straně moment překvapení. Jak jejich akce dopadla, se dozvídám už v nemocnici, kde se všichni znovu setkáváme. Prý se pokusili prostřílet vchodem, ale přehlédli Čana schovaného přímo za výčepem.

V nemocnici platíme pochopitelně falešnými penězi, jejich praní pro náš klan ostatně představuje největší procento z veškerého zisku. Za uzdravení se účtuje třicet, zaplatím tisícovkou, a když budu mít štěstí, vrátí mi doktor devět set sedmdesát „čistých“.

Čekáme na posily a v šesti lidech se vracíme ke Garchu. Po Zelených se už dávno slehla zem, čtyři naši zůstávají na křižovatce, aby si počíhali na ty, kteří půjdou z nemocnice, před hospodu jdu sám s Kamzou. Postupujeme pomalu, krok za krokem, poctivě nahlížíme za každý roh a už dávno si nevšímáme zvědavých pohledů kolemjdoucích. Na prostranství před Garchem někdo stojí. Přikrčím se za plechové schůdky, Kamza mizí za rohem domu. Opatrně vystrkuji hlavu: jsou dva, Amálka a Pavouk. Zase San Pietro. Několika posunky se s Kamzou domlouváme na útoku. Po kolikáté během soboty se mi zrychlil tep?

Střílíme. Jenže k našemu údivu oba Modří jenom ukazují na své bílé pásky na pažích. K čertu! Spletli jsme si mrtvoly s živými mafiány! Kam se ale poděl zbytek jejich gangu? Víš, Luigi, aspoň něco jsem během té soboty o sanpietrácích pochopil: kam se hne jeden, vydá se hned celý klan. Nikdy se nepouští do ulic na vlastní pěst. Znepokojeně sleduji výlukový autobus, jak zastavuje na Šibeníku. Několik vteřin stojíme s Kamzou nekrytí na ulici. A to chvilkové zaváhání nás stojí život. Z autobusu vybíhají ostatní Modří a zahajují palbu. Veškerý odpor marný. Míříme do nemocnice, za chůze hned volám ostatním, že mají před Garchem šest Modrých. Ať nás pomstí a jdou tu pakáž vystřílet.

Podařilo se, ale bohužel ne beze ztrát. Všichni se léčíme, Jerry s Brebtou jdou na pochůzku do centra, aby ulovili pár Zelených a dostali se k Johnymu, my ostatní jdeme plnit úkol k telefonní budce před „ušatý dům“. Na Olomouc se mezitím snáší soumrak, rozsvěcují se lampy a dobrý zrak přestává být výhodou. Zaujímáme pozice na parkovišti a v okolních keřích, Štěně se opatrně blíží k budce. Čekám, že jakmile telefon v budce zazvoní a Štěně ho zdvihne, vynoří se odněkud mafián s jedním thompsonem v každé ruce, ale naštěstí se pletu. Jsme posláni k další budce, tentokrát k nádraží – město. Máme tři minuty. Běh od budky k budce začíná.

Hned na začátku ztrácíme Bon, ve zmatku ji zapomínáme u parkoviště směrem k zimnímu stadionu, od budky k budce běháme už jenom se Štěnětem a Kamzou. Šest nebo sedm zastávek nás přivádí až k budově O2 na Stupkově. Časové limity vždy stíháme s rezervou, ale bojíme se riskovat, a tak běháme naplno a po prvních dvaceti proběhaných minutách se začínají ozývat bolavé nohy. Od tajemného hlasu v telefonu dostáváme taky dvě hádanky. „Jak na dvou pánvích usmažit za tři minuty tři palačinky, když se jedna strana palačinky smaží minutu?“ je notoricky známá, „Máš dva provazy, o každém z nich víš, že shoří přesně za hodinu. Jak s jejich pomocí odměříš tři čtvrtě hodiny?“ nám taky připadá povědomá a Štěně si na správné řešení brzy vzpomíná. Poslední telefonní budka má být naproti mrazírnám na ulici Wolkerova. Nejsem si přesně jistý, kde se budka nachází, Wolkerova je dlouhá, dávám Štěněti s Kamzou instrukce, jak se dostat na Výstaviště Flóra, a sám běžím na Wolkerovu.

Místo nacházím a dozvídám se, že někde na přístroji se nachází simkarta s dalšími pokyny. Všude kolem ale panuje tma, jako na potvoru v nejbližším okolí nesvítí jediná lampa, plazím se tedy po kolenou v budce a ohmatávám stěny, přístroj, podlahu, rám budky ze spodní strany… Nic. Nacházím jenom spoustu jiných věcí, nebudu je radši příliš popisovat, bojím se, Luigi, že by se ti zvedl žaludek. V zoufalství volám Štěněti a Kamzovi, aby mi šli pomoci. Teprve o minutu později mi simka vklouzne do ruky (přilepená na spodní straně stolku), ve světle lampy ji instalujeme do Kamzova mobilu a čteme příchozí smsky.

Na místě určení čeká člověk v černém obleku (nazýván už i primátor, Libor Vodička či K2), na stolku uprostřed má šachovnici, máme ho prý porazit v dámě. Tři mozky dohromady porazí jeden hravě, nutíme protivníka k chybě a brzy máme dvě dámy. Vyhodím mu jednoho z posledních pěšáků… a ouha. Soupeř nemá čím pohnout. Zjevný pat. Sebevědomě ale prohlašuji, že to znamená naše vítězství, K2 to připouští a Štěně z něj ještě vymámí o dvě stovky víc, než nám chtěl chudák původně dát. Ještě se zbavíme důchodce, který poblíž venčí psa a z těžko pochopitelných důvodů se nám snaží vyprávět vtipy, nasedáme na tramvaj a míříme zpět do centra.

Úplně zmožení a uondaní se necháváme v akci vystřídat naší druhou trojicí ve složení Jerry, Brebta, Bon, kteří se právě vydávají navštívit štětku, a sami se odebíráme vydechnout na základnu. Napijeme se, podle možností změníme svou vizáž a vracíme se do boje. U cukrářky si máme vyzvednout dort na oslavu narozenin našeho dona, po cestě ještě absolvujeme jednu spornou potyčku se Zelenými, ve které umírá Štěně, do cukrárny dorazím jen s Kamzíkem. Chvíli smlouváme, nakonec se rozhodneme otrávit dort rodinám San Pietro a Tortellini, kupujeme svůj vlastní dort a míříme zpátky. Od první chvíle k němu však chováme jisté podezření, šlehačka podezřele páchne octem, navíc se nám ho nechce nést až na základnu, a tak ho raději aranžujeme před základnu Zelených se vzkazem: „Dobrou chuť přeje váš kmotr,“ a vydáváme se k soše Boženy Němcové, kde má dojít k další hromadné přestřelce.

Ve stínu pod smrkovými větvemi u plotu trávíme dobrých dvacet minut, parkem se tu a tam potácí nějaký opilec, na první pohled se vzduch zdá být čistý, ale je nám jasné, že se v křoví podél obou hlavních chodníků schovává tucet po zuby ozbrojených mafiánů, kteří jen čekají, až někdo ztratí nervy a opustí úkryt. Společnost nám dělají jen dva ježci. Nakonec se Štěně vydává na průzkum. Otevřeným prostranstvím přímo k soše.

„Bang, bang Kamzík! Bang, bang Brebta!“ ozývá se najednou z křoví po mé pravici. To bylo o fous. Kamzík to koupil, já se snažím rozkoukat ve tmě a marně se snažím hlas někomu přiřadit. Tmavá dívčí silueta, dlouhé, černé vlasy… Mohla by to být Méďa? Asi těžko… A tak jen zírám do temné hlavně pistole, kterou ta osoba svírá v ruce, a čekám, kdy zazní moje jméno. Deset vteřin, možná déle na sebe navzájem hledíme a mlčíme.

„Bang, bang, Cop!“ zachraňuje mě Štěně, která pochopila, že se za jejími zády děje něco nekalého. Kamza a Cop odchází do nemocnice, já se Štěnětem obcházíme park z druhé strany. Najednou vidíme, jak kolem prochází Bon s bílou páskou na ruce. Někdo ji dostal. Rozhodně nemůžou být daleko. Krčíme se v křoví. Hlasy. Mužský hlas hovořící slovensky. Vysoký dívčí hlas…

„Čan,“ zašeptá Štěně.

„A Střelka,“ dodám já.

„Jdeme?“

„Jdeme.“

Vytahujeme pistole a s křikem se řítíme z křoví. Na lavičce před námi se objímá zamilovaný pár a vyděšeně hledí na naše zbraně.

„Sorry,“ říkám a snažím se o úsměv. Trapnost by se dala krájet.

„Ty vole, sem se lek,“ vydechne ještě kluk, zatímco se Štěnětem mizíme mezi stromy.

Za několik minut nás čeká jeden z posledních úkolů oné noci: odpravit v autobusu hlavního mafiána. Na náměstí Hrdinů ale narážíme na hlídku Žlutých, volíme proto bezpečnější cestu na Ladovu, zatímco Jerry s Brebtou jdou na lov policajtů do parku. Linka číslo 15 ale proti všem předpokladům staví kdesi u garáže místo na zastávce, naštěstí nám mafián Bobr vcelku dobrovolně nakráčí do rány. To bychom měli. Už jen galerie.

Pochod k Hradisku je dlouhý, z asfaltu nás bolí nohy, chce se nám spát a máme žízeň. Před cílem se dělíme na dvě dvojice, Kamza s Bonem půjdou první, já se Štěnětem se budeme držet vzadu. Blížíme se právě k parkovišti pod nemocnicí, když přijede auto a vystoupí z něj postava v černém plášti a klobouku… Kamzík. Neváháme a střílíme, možná trochu z dálky, ale přece.

Ani já, ani Štěně jsme v oné galerii nikdy nebyli, neznáme okolní terén, a tak nám nepřipadá příliš šílené obejít stavbu zezadu. V jednom místě chybí kus zdi, lezeme dovnitř. Zpoza okna se ozývá hlas. Svítí se tam. Musíme být na místě. Jdu na výzvědy. Ano, kamenné schodiště vede k neprůhledným dveřím, uvnitř někdo mluví. Hluboké hlasy. Vracím se ke Štěněti a podávám hlášení. Vtom okamžiku nám Bon a Kamzík hlásí, že hrdinně zahynuli při pokusu proniknout do galerie zepředu. Chtějí s námi mluvit. V poslední chvíli. Kdyby s námi hovořili o minutu později, pravděpodobně bychom vzali útokem civilní objekt nemocnice plný doktorů na noční… Necháváme si tedy ještě jednou a pořádně vysvětlit cestu ke galerii a pokračujeme v postupu zadní cestou přes podivná bahniště a hromady bůhvíčeho, zatímco nás pokuřující doktoři pozorují. Kdyby jen, Luigi, věděli, jak malý kousek je dělil od smrti…

Vstupní dveře. Tentokrát snad správné. Vcházím první. O vteřinu později střílím hlídače do oka, kterým mě pozoruje z průchodu do sousední místnosti. Kamzíka jsme zabili už na parkovišti, nedělá problémy. O to obtížnější je vybrat potmě správný obraz. Nakonec se chceme s obrazem vydat k Johnymu. Otevírám dveře… a vidím tmavou siluetu. Okamžitě zabouchnu. Nakouknu ven jen úzkou škvírou… nikdo. Vycházím ven a hned se lepím na stěnu. Nejsem sám, tím jsem si jistý.

Slyším, jak ten druhý dýchá a pomalu našlapuje. Jsme od sebe možná dva metry, každý ví o přítomnosti toho druhého… Srdce mi zběsile buší, zůstávám stát a čekám.

„To je ale psycho…“ ozve se do ticha jeho hlas.

„Bang, bang Libor! Bang, bang Paaja!“ vykřiknu a vykloním se zpoza rohu. Je po něm. Štěně si srolovala obraz pod mikinu a jde za mnou. Na problémy narážíme až v aleji před Hradiskem. Zase ti zatracení Modří. Odpravím Méďu s Radkem a v následujícím okamžiku mě trefuje Bráchova kulka. Necelé dvě minuty ještě sleduji marný boj Štěněte s čtveřicí Modrých, šikovně se ukrývá za stromy, ale nakonec ani ona neunikne smrti.

Jsme mrtví a nemůžeme k Johnymu prodat obraz, voláme tedy posily. Jerry s Brebtou odpovídají poněkud zmateně, pořád chtějí jezdit taxíkem, před Hradisko přijíždí až kolem druhé. Nebýt oné noci změna času, pravděpodobně bychom zahynuli na následky vyčerpání.

Ráno nás čeká utkání o čest. Don Masarini a ta jeho banda nás vyzvala na biliár, převlékáme se do slavnostního a vyrážíme do herny. Náš plánovaný slavnostní příjezd se bohužel mění spíše v lekci podélného parkování, o to lepší je naštěstí náš výkon při hře samotné. Duo Jerry – Brebta si zjevně ví rady. Bon navíc nabízí panu rozhodčímu sklenku bílého omotanou dolary, ten sice na první pokus pomáhá našim protivníkům, vzápětí si uvědomuje svou chybu a naše koule putuje do díry, zatímco ta jejich zpátky do hry. Na tahu jsou žlutí. Nemyslím na tahu ve hře, mám na mysli na tahu s uplácením. Víš, Luigi, talent se k biliáru hodí, ale každý talent se dá přebít dostatečně velkou částkou… Právě sledujeme, jak blíže neurčená suma putuje ze Šmoulovy ruky do kapsy rozhodčímu. Parchant jeden! Karta se obrací a od prohry nás dělí jenom krůček. Nechci ani pomyslet, jakou hanbu by naše rodina zakusila, kdybychom opravdu prohráli. Sázíme tedy všechno na jednu kartu. Štěně se přitočí k rozhodčímu a do náprsní kapsy mu vsune štos bílých papírků. Žádné skutečné doláče, jenom čisté, nepotištěné papírky… Rozhodčí naštěstí věnuje více pozornosti naší šéfce než penězům, v poslední chvíli nás zachraňuje a de facto nám přihrává vítězství.

Během dopoledne už jen bezcílně bloudíme městem, všechno důležité se děje vždy někde jinde, než se právě nacházíme. Teprve před dvanáctou nasedáme do auta směr Žluté skály, abychom se podruhé setkali s Donem Herninim. Nevíme, co od setkání máme čekat, chystáme se tedy na nejtvrdší možný boj, připravujeme zbraně…

Víš, co je nejhorší, Luigi? Ten všivák nás všechny jenom celou dobu vodil za nos! Myslel si, že válka jednotlivé rodiny oslabí a on shrábne celé město! Těžce se ale přepočítal. Zatímco čteš tyto řádky, rozkládá se tělo Dona Herniniho někde v křoví. A tak to má být. Nikdo si nesmí zahrávat s olomouckým podsvětím…

Snad teď chápeš, proč se můj dopis o několik dnů opozdil. Vyřiď Olivii a dětem mé pozdravy, chtěl bych se u vás stavit někdy před Vánoci, doufám, že Olivie zase připraví ty božské lasagne s bazalkou jako minule! Mám tu pro tvého malého Pauliho nádherný dárek k Vánocům! Úplně maličký Colt 1911, když zmáčkne spoušť, ozve se tiché prasknutí.

Jen ať si synek pomalu zvyká. Rodina ho bude brzy potřebovat...

S pozdravem

Vojta Moriarty