Náměšť na Hané 4. 4. 2009
Náměšť na Hané 4. 4. 2009
Někdo tam nahoře otočil vypínačem a ze zimy se stalo jaro, nás v ten den čekala výprava do Náměště na Hané. Přestože Oslík trval na tom, že budeme jenom čtyři, sešlo se nás nakonec od dost víc: Brácha, Luke, já, Medvěd, Joke, Snake, Ondra, Oslík,Tadeáš, Prokop, Míša, Blond, Jenda, Vojta a Pavel. Na nádraží Olomouc – město si pro nás přijel vskutku luxusní vláček, obsadili jsme malý salónek na zadním konci vagonu a za několik okamžiků už ujížděli mezi hanáckými poli k Náměšti.
Po zahájení Brácha vyložil téma celovýpravové hry: pátrání po záhadném dravci, jehož jméno je natolik obestřeno tajemstvím, že ho zapomněl i autor hry. Jednotlivé družiny tak představovaly vědecké expedice z Andorry, Lichtenštejnska a Norska, které se vydaly do ptačí rezervace.
Možná trochu překvapivě jsme nezamířili do Terezského údolí, ale po cestě do kopce směrem k zámku. Zde se konala hra na masožravé srnky (pokud si dobře vzpomínám), které musí zkamenět a tvářit se nevinně pokaždé, když se jejich oběť otočí. Pavel mezitím splnil svou zvláštní misi a sehnal ve vesnici noviny. Od zámku už to není daleko k amfiteátru, kde jsme strávili větší část výpravy. Někteří lezli po lešení jeviště, někteří se opalovali na sluníčku. Také zde proběhly další etapy: štafetový slalom mezi kovovými nohami lavic v hledišti (dařilo se i Jokovi se Snakem, kteří museli každý běžet několikrát) a následná královská disciplína, vábení ptactva. Nepřipravený kolemjdoucí by musel mít pocit, že se blíží k voliéře exotického ptactva, jedinečné byly zejména ptačí námluvy v podání Snaka s Jokem (dodnes není vysvětleno, jak může lidská bytost vydávat takové zvuky). V odhalování ptačích jmen v textu posléze zvítězilo Lichtenštejnsko, tedy Bílá Růže.
Poobědvali jsme a pokročili zase o kus dál. Cestu jsme si zkrátili strmým svahem vzhůru (převýšení cca 60%) a odehráli zde klasickou šiškovou bojovku členi versus vedení. Nebýt léčky, kterou se vedení nakonec ocitlo v křižné palbě shora i zdola, dopadla možná celá bitva úplně jinak. Takhle bylo vedení zmasakrováno a členi se dostali zpět ke svým batohům, o které se bojovalo. Jenom ten Vojtův se skutálel z kopce až dolů…
Po svačině na Jokově romantickém paloučku, který během hry objevil, jsme se přesunuli k hradním rozvalinám (nebo bych také mohl říkat ke smetišti, zbytky zdiva se doslova topí v plastových kelímcích, papírech a odpadu všeho druhu). Zde se konala závěrečná etapa: kradení ptačích vajíček (hadrovek) tak, aby vás nezpozorovali domorodí strážci, kteří dravce uctívají coby své božstvo. Ukrást vajíčko ovšem nestačilo (Ondra se pro jedno spustil do několik metrů hluboké jámy), každé se totiž ještě muselo přehodit přes širokou průrvu a na druhé straně chytit, aby se nerozbilo. Jenda by mohl vyprávět, co to znamená mít štěstí: hadrovka letěla úplně špatným směrem, narazila do stromu, od něj se odrazila do houštiny, propadla postupně větvemi a od poslední se odrazila překvapenému Jendovi přímo do náruče…
Nakonec jen dvě kola banderovců, alejí dolů na nádraží a vlakem zpátky. Prsten pro nejlepšího si odnesl malý Míša, hodnocení výpravy pěkných 1,0 při 15 zúčastněných, vyhrálo Lichtenštejnsko, k tomu Medvědovy vánoční čokoládky (neptejte se, proč skoro o Velikonocích) a modré nebe nad námi. Mohl být někdo nespokojený?