Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pavučinka 28. - 30. 3. 2008

1. 4. 2008

Pavučinka 28. – 30. 3. 2008

 

Několik dnů před začátkem akce začalo být jasné, že nejedeme na první jarní výpravu do rozkvetlých luk a strání, nýbrž do jesenických lesů pokrytých sněhem a ledem. Přestože už se počasí tvářilo poměrně optimisticky, na poslední chvíli si to rozmyslelo a několikrát zasypalo celou Olomouc bílým popraškem.

Cesta do Žulové neutekla vůbec rychle (na rozdíl od jiných akcí, kdy si toto klišé mohu dovolit), vyjeli jsme chvíli před pátou, ale do cílové stanice jsme se dostali až za hluboké tmy. Čtyřkilometrový pochod k Pavučince zvládli všichni víceméně bez remcání, kolem deváté jsme tedy mohli zatopit v kamnech a navečeřet se. Už z hororových plakátů všude po zdech a nejrůznějších pavoučích skulptur nám mohlo být jasné, že se celá výprava ponese v poněkud hororovém duchu. O tom však až o něco později…

Za několik minut se celá chata ponořila do tmy. Tentokrát však nešlo o problém s elektřinou, jen o zahájení celovýpravové hry na téma „útok Vikingů“. Členi byli rozděleni do tří družin, každá se pod velením někoho z vedení vydala kamsi do temnoty hvozdů, aby prchla před vikingskou hrozbou a zachránila tak alespoň holý život. Běželi jsme bez otálení pod tmavými větvemi stromů a jediným světlem byly mihotavé plameny pochodní v rukou vedoucích… Teprve u posvátného kamene se skupiny setkaly. Angličané se sjednotili pod jedinou korouhev, aby Vikingy vyhnali ze své země jednou provždy. Útok začal ještě téže noci. Přestože se vikingští válečníci bili do poslední kapky krve a disponovali zbraněmi dosud nevídanými (Brácha vyválel svůj řemdih v lampovém oleji a zapálil), byli zahnáni zpátky do moře, odkud přišli. Tím skončila první etapa i celý páteční večer.

Ležel jsem ještě ve spacáku, když jsem za svítání zaslechl vzrušený rozhovor Bráchy a Oslíka. Druhý jmenovaný totiž objevil TO a ze zatajeným dechem utíkal svůj objev nahlásit. Zjevilo se nikým nezváno a nikým neočekáváno, přišlo TO, bylo TO s námi a každý TO brzy spatřil na vlastní oči. V románu Stephena Kinga bylo TO povahy spíše metafyzické, kdežto naše bylo hmotné až až. Leželo na spojovacím můstku mezi chodbou k záchodu a dřevárkou… Někdo po vzoru starých mistrů zhnusil Velkého Ugata z tábora v Rakové a při noční pochůzce pravděpodobně nenašel svůj cíl. Bohužel. Cizí zavinění nepřicházelo v úvahu, dveře byly zamčené, pachatel tedy pocházel z našeho středu. Po přímém Bráchově dotazu před snídaní zavládlo trapné ticho následované zpytavými pohledy. Nikdo se však nepřiznal. No, abych TO už více nerozpatlával (protože ono víc rozpatlat ani nešlo), přestoupím k něčemu dalšímu…

Dopoledne znovu zaútočili Vikingové. Hlavním ohniskem bojů se stalo schodiště do prvního patra. Krátký pohled do zákulisí útočníků, tedy nás z vedení: Po několika prvních naivních pokusech o zteč, kdy jsme byli doslova a do písmene utlučeni řemdihy a meči obránců, zavládlo v našich řadách zoufalství. Když ztroskotaly i další a další pokusy, vydali jsme se hledat jiné cesty do patra. Skutečně se nám podařilo sehnat žebřík a přinutit lstí obránce, aby otevřeli okno, bohužel byl Medvěd v půl žebříku prozrazen a rafinovaný úskok selhal. Ostatně, jak se později ukázalo, nebyl v okně prázdný prostor, jak jsme se domnívali, ale plexisklo, takže by nahoře u vrcholu žebříku zavládlo maximálně trapné ticho. Nezbylo než vytvořit želvu z matrací. Po několika tristních pokusech, které připomínaly výkony římských vojáků z Asterixe, se nám skutečně podařilo horní patro dobýt. Naštěstí. Další etapy totiž počítaly s vikingským úspěchem…

Oběd si skupiny měly připravit samy. Obdržely brambory, kabanos a přání hodně štěstí. Každopádně nakonec pokrmy překvapily svou poživatelností, Soxovo družstvo vytvořilo guláš, Tom s Vojtou zvítězili se svými pečenými bramborami, jen Snakův tým trochu přehnal koření (proč tam sypali skořici, zůstává záhadou). Volný čas po obědě jsme trávili hraním Bangu či ping pongu, někteří se snažili zvelebit matracový bunkr, který jsme zdědili po předchozích návštěvnících chaty. Dokonce jsem přistihl Montyho, jak pašuje do bunkru prkno z dřevárky, aby si mohl udělat podlahu.

Odpoledne jsme vyrazili na vycházku k Nýznerovským vodopádům. Svítilo sluníčko, řeka šuměla, nebýt sněhové břečky na silnici, byla by to téměř idyla. Na konci cesty se měly stavět modely vesnic z listů, mechu a větviček, všichni v této disciplíně uspěli, jenom vedení muselo maskovat svou neschopnost tím, že mělo skvělou legendu ke skoro holému pařezu. Většinu času jsme totiž nestrávili stavbou, ale žebráním o sušenky (odtud slavná Jokova hláška „Vyšli!“, kterou po několika minutách opakovali prakticky všichni).

Během přípravy večeře se na půdě uskutečnil obíhačkový turnaj, toho jsem se bohužel nezúčastnil, nemohu tedy podat podrobnější zprávu. Pojedli jsme tedy špagety s ďábelskou klobásou a pustili se do závěrečné etapy. Ve vesnici Angličanů se ukázalo, že někdo vynáší informace Vikingům. Úkolem hráčů bylo vyzvědět důležité informace od obyvatel vesnice, konkrétně od rozhazovačného kněze (Brácha), natvrdlého rybáře (Čaroděj), věčně opilého obchodníka (Lukáš), pošťáka s vikingskými předky (Joke), udatného vojáka (Medvěd) a všetečné staré drbny (já). Pachatel byl nakonec dopaden Soxem, čímž se pravděpodobně rozhodlo o prvním místě v celovýpravové hře (CVH?).

Osud nám výpravu zkrátil o hodinu, během noci se totiž měnil zimní čas na letní, ulehli jsme tedy brzy do spacáků, abychom mohli též brzy vstávat. Ráno už se jen uklízelo, odklízelo TO, umývalo nádobí, balily věci, zkrátka jako obvykle. Abych nezapomněl, umývání nádobí nebylo vůbec nic jednoduchého. Voda totiž neodtékala do obvyklých míst, kde bychom to očekávali, nýbrž odkapávala na třech místech do rafinované soustavy kbelíků a hrnců. Na noc jsme tak museli vypouštět trubky, aby nemusel někdo každých 108 minut vstávat a vylévat vodu.

Vzhledem k tomu, že velkou část kronikových zápisů tvoří urážky Českých drah, nebudu měnit tuto tradici ani tentokrát. Po přestupech v Lipové – lázně, v Hanušovicích (na autobus kvůli výluce) a v Rudě nad Moravou (z autobusu na vlak) zastavil vlak v Zábřehu s tím, že „dál nejede z mimořádných důvodů“. Stylem „a teď si dělejte, co chcete“ jsme byli vyhnáni na perón s tím, že za hodinu určitě pojede nějaký jiný rychlík. Naštěstí (paradoxně také kvůli zpoždění) jsme stihli naskočit do IC směrem na Olomouc a dorazili domů „jenom“ o půl hodiny později. ČD – Času Dost.

Závěrem bych jenom požádal Medvěda, aby příště na výpravu nezapomněl vzít další důležitý artefakt z Pavučinky, neopakovatelné pup čo…

 

Vojta