Pewnost 19. 4. 2008
Pewnost 19. 4. 2008
Plni očekávání se scházíme u sportovní haly. Oproti minulým ročníkům náš oddíl nasadil do boje hned dva týmy, v prvním byli Lukáš, Michal, Medvěd a Pepa, v druhém potom já, Čenda, Brácha a Čaroděj. Lidí zvolna přibývá, necháváme se zaregistrovat, dostáváme číslo na ruku a netrpělivě vyčkáváme. Čaroděj se mezitím snaží přezpívat papír s notami, nakonec však usoudí, že je to nějaký trubačský part a svých pokusů zanechává. Vzhledem k nedůvěře vůči čemukoli s notami, kterou jsme si odnesli z prvního ročníku Pewnosti, jsme se raději smířili s tím, že jde opravdu o píseň do nepohody, jak kdosi navrhoval…
Po několika úvodních proslovech konečně došlo na šifru. Hledíme na první řádek dominových kostek a snažíme se ho luštit, jenže se ukáže, že máme v ruce teprve první osmnáctinu celého textu. První čtvrt hodinu tak představuje zběsilé opisování čísel, které navíc znesnadňuje dav v zádech a vítr. Když asi po třech písmenech kdosi začne pokřikovat věty typu „No jasně! Chcete nadiktovat další písmenka?“, propadáme trochu trudomyslnosti. Hned první šifra je nad naše síly. Když se dozvídáme, že první řádek znamená Z, snažíme se doluštit zbytek aspoň zpětně. Nic. Nefungují žádné součty, žádné tabulky s písmeny, nic. Navíc mě pronásleduje utkvělá představa, že každá sada čísel musí mít průměr tři… Písmen přibývá. Když se objeví „ZAHRADAMSMO“, chvíli nevěříme vlastním očím. V areálu školky na Mozartově máme klubovnu, a zažívám tak podobný pocit, jako kdybych další stanoviště objevil doma v kuchyni.
Druhá šifra zabere asi tři minuty, ještě tu nejsme ani všichni a už běžíme na most mezi parky. Dobíhám tam asi minutu po Čarodějovi, který už z dálky křičí „Mám to!“. Bohužel, jak se k mému zklamání ukazuje, nemá řešení, ale jenom zadání šifry. Asi bych to chtěl až moc lehké… Zíráme střídavě na sirky a na sebe vzájemně. Písmena jsou stěží čitelná, jestli je tam Y nebo V by se dva hádali, to nám trochu kazí náladu. Nakonec si všechna písmena opisujeme na papír a řadíme podle značek za sebe. Další hodinu na ně budeme bez výsledku hledět. Z chaotické změti písmen na nás ovšem tu a tam vykoukne náznak slova. Například „kostelní“, „historie“, „branka“, „Darwin“ nebo „katak“ (jasný náznak slova „katakomby“!). Pamětliví hry před čtyřmi lety v katakombách se snažíme najít něco jako „Blažejské náměstí“. A skutečně, toto sousloví by s trochou optimismu složit šlo… Posílám Čaroděje pro pewnou nápovědu s tím, ať se po cestě staví u katakomb, jestli tam fakt není stanoviště… A vida, jedno by tu bylo…
Po dlouhém bloudění v temném sklepení je mi odebrána mapa a za dalších asi pět minut se dostáváme na konec fronty k šifře. Část hry v katakombách asi patřila k nejlepším úsekům, ono to má přece jenom trochu jinou atmosféru, když procházíte temnými chodbami se svíčkou v ruce a prcháte před tajemným duchem tambora…
Petr Bezruč představuje otázku třiceti vteřin, dalších patnáct minut však trávíme ve frontě na úkol pod věží. Na hádanku jen nevěřícně hledíme, děláme si legraci, že kdyby si to mělo brát doslovně, mohly by to být ledviny, ale nakonec tam nic nenapíšeme. Že se to doslovně brát mělo (když se mě můžeš dotknout, má práce skončila), se dozvídáme až mnohem později.
Propisky prověřujeme prakticky okamžitě podle zásady „cokoli dostaneš od organizátorů, nejdřív rozlož na prvočinitele“, rozšroubejeme jednu, nic v ní není, a tak už podruhé během tří let dostaneme medaili ve skoku na špek a uvěříme, že jsme dostali dáreček jenom tak… Další už neotevřeme, přece by to dali do všech, že? Tečky na papíře nevedou nikam, jediným poznatkem je, že chybí čísla 6, 8, 28 a 42, než na spojování lichých čísel se tedy zaměřujeme právě na tato čísla chybějící… Když všechno selže, vzpomeneme si na papír s notami a hle!, notová linka přesně zakrývá obdélník vymezený tečkami. To nás vede k rozhodnutí proložit tečkami notovou osnovu. S dalšími a dalšími hloupými nápady čar na papíře pomalu přibývá… Až se tam s trochou fantazie dá spatřit slovo „Mořic“. Děláme tedy statisticky nejvýhodnější řešení, Brácha jde pro pewnou nápovědu a po cestě se má podívat na věž Mořice… Těžko říct, jestli nám někdo shůry vedl ruku, ale na věži opravdu najde stanoviště… Jenže číslo 7. Nápovědu tedy použijeme a následující minuty trávíme bloumáním po náměstí před orlojem. Napadlo nás, že bychom mohli někoho oslovit, ale slečně s budíkem se na dlouho daří vyhnout naší pozornosti (přestože na nás podle jejích vlastních slov budíkem několik minut mávala…).
Šifra číslo 6 je formalita, když víme, kde je sedmé stanoviště, spokojíme se s tím, že nám celá šifra z dálky připomíná věž Mořice a vyrazíme po schodech nahoru.
Se sedmou šifrou přichází krize. Hned je jasné, že se má číst nápisy na tabulích o výhledu, je dokonce i zřejmé, jakým systémem získat písmena z názvů jednotlivých památek, ale vzniká jenom podivná drť písmen, než se objeví slova „Svatá Anna“. Vzhledem k metodě „osvícení“, kterou řešíme většinu šifer, neváháme a bežíme k Dómu. Kromě několika zdeptaných týmů však nenacházíme vůbec nic. Klepeme na vrata kostela, procházíme celý Dóm i parčík pod ním. Po hodině už hledáme cokoli. Chceme použít telefonickou nápovědu, ale Kamzík nás od našeho úmyslu odradí s tím, že to přece stačí už jen „doluštit“. Zpětně mu za to náleží velký dík. Když totiž dalších patnáct minut nahlas čteme všechny zvuky, pazvuky, slova a paslova, která jdou z písmen složit, všimne si Čenda, že by z toho šlo poskládat Dolní Novosadská. Přítel na internetu nás sice informuje, že tam není vůbec nic, co by mohlo nějak souviset se svatou Annou, dokonce třeba ani hospoda nebo obchod, prostě nic. Nemáme ovšem na výběr a vydáváme se na poměrně riskantní výpravu pryč z centra města.
Před kostelem Svatého Filipa nacházíme osmé stanoviště. Přestože se šifra tváří nepříjemně, je rychle vyřešená. Čaroděj si všimne sluníček, ke slovu pouštíme kružítko a vzápětí plánujeme trasu do Slavonína. Mezitím začíná pršet. Nejdřív jen několik kapek, vzápětí pořádná průtrž mračen, ke slavonínskému kostelu přicházíme uprostřed toho nejhoršího. Ukrýváme se tedy v místní hospodě a objednáváme si čaj. Bohužel (či spíše bohudík) je šifra číslo 9 sice pracná, ale jednoduchá, když víte, jak dělá žába. Vzhledem k tomu, že ve spěchu hrozí opaření čajem, necháváme si ho naředit studenou vodou z kohoutku a kopneme ho do sebe na ex. Z dálky už totiž volá cíl…
Pokračujeme zmáčení na kost, brodíme se kalužemi a voda nám teče úplně všude. U posledního stanoviště neváháme a spotřebováváme poslední nápovědu, čímž předbíháme tým před námi a dostáváme se na deváté místo. Bohužel nám však nikdo neřekl, že se cíl přemístil do nemilanské hospody… Zoufale chodíme křovím, halekáme a skoro se plazíme bahnem. Bezvýsledně. Teprve za deset minut voláme znovu na kontaktní číslo a jsme nasměrováni do Nemilan.
Škoda, nebýt závěrečného bloudění, mohlo z toho být i sedmé, osmé místo, takhle jsme devátí. To nám však radost nepokazí, protože je to i tak historický úspěch.
Dík všem organizátorům!
Za tým Ostnovci I Vojta