Podivín 28. - 30. 11. 2008
Výprava do Podivína 28. – 30. 11. 2008
Přestože se listopad už loučil a prosinec stál za dveřmi, nás čekala teprve první třídenní výprava v sezóně. A ne ledajaká. Na podivné místo s ještě podivnějším názvem. Málokterý cíl našich výprav se nachází jižně od Olomouce, snad se nespletu, když prohlásím, že jsme se v Podivíně na hranici Lednicko-valtického areálu ocitli na vůbec nejjižnějším bodě, kam se náš oddíl oficiálně kdy vydal.
Hned přesun na nástupiště se podle hodnověrných vyprávění neobešel bez problémů, oddíl se ve snaze najít první nástupiště vydal po schodech do podchodu a pak málem zmizel v temné chodbě vedoucí do Pavloviček. Naštěstí si svou chybu včas uvědomil a vrátil se na správné nástupiště, kde nalezl zoufalého Bráchu.
Cesta do Podivína je dlouhá, přestupovalo se hned dvakrát, v Přerově a v Břeclavi. Klubovna, v níž jsme se měli ubytovat, nám však cestovní strádání vynahradila se vším všudy. Skautovat v Podivíně musí být zkrátka radost. Sprchy, stěna na lození, pingpongový stůl, nádherně vyzdobené klubovny, mapy ze starých celoročních her po stěnách (Egypt, Pán Prstenů, Indiáni, české hrady…) a možná dva tucty stolních her od Osadníků z Katanu přes Proroctví až k YES, o kterém se ještě zmíním dále.
Celovýpravá hra měla tentokrát akční téma: výsadek v týlu nepřítele a provádění diverzních akcí. Celkem se jí zúčastnily čtyři tříčlenné skupiny pod velením Matěje, Snakea, Ondry a Pavla. Brzy za sebou jednotky měly základní výcvik, ve kterém se naučily několik užitečných dovedností jako třeba balení batohu; při obstarávání papírů a povolení si skauti zase získali nějaké podpisy do stezky.
Mezitím se venku setmělo, členi byli uspáni Jokem a Soxem (dodnes se přesně neprokázalo, jak se jim to podařilo), aby mohli být po půlnoci zase probuzeni s tím, že se koná noční hra. Někteří zvládli přechod z úsporného spánkového režimu do bdění snadno, jiní obtížněji. Největší problémy měl asi Tade, který setrvával v hlubokém spánku i po několika šťouchnutích při plném osvětlení, dokonce jsme ho převalili z břicha na záda. Luke zpětně tvrdil (a já s ním můžu jenom souhlasit), že už dostával strach, jestli se z Tadeho nevznese mračno much, až ho otočíme… No, bohudík se žádné hororové scény nekonaly, Tade se s lehce zmateným výrazem probral a mžoural kolem sebe.
Každý výsadkář obdržel třetinu rozstříhané zprávy, kterou měl se svými druhy zkompletovat a vykonat, co se dozvěděl. Dva z každé skupiny se však nacházeli někde ve tmě venku na zahradě, zatímco třetí ležel svázaný v patře. Mohlo by se zdát, že na tom byli lépe ti svobodní, ale já bych spíš dal přednost svázání, venku mrzlo a vanul ostrý ledový vítr. Člověk prokřehnul i jako nepřátelská hlídka, která se nemusela skrývat, natožpak jako člen přepadového komanda, který většinu hry proležel někde v křoví. Zvítězilo Snakeovo družstvo. Vrátili jsme se do chaty, našli Bráchu hovícího si v teple na matracích a šli konečně spát.
Ráno skauti nachystali vánočky a chleby na snídani, v klidu jsme se najedli, počkali na Pepu, který za námi přijel ranním vlakem, a vydali se na vycházky do okolí Podivína. Podle původních smělých plánů jsme se měli dostat až k minaretu, ale po několika krocích začínalo být jasné, že se to nepodaří. Ponurá rozbahněná krajina jihomoravských nížin se nám doslova lepila na paty, navíc se od včerejška neoteplilo a vítr se neutišil. Přesto jsme docela dlouho kráčeli bažinou pod opadanými stromy, občas se někdo pokusil setřást jmelí, které se ve velkých chomáčích houpalo nad našimi hlavami. Jediný, kdo si z bahna zjevně nic nedělal, byl Matěj, který se dokonce dobrovolně vrhl do čerstvě zoraného pole a běžel v něm sto metrů tam a zase zpátky…
Nakonec jsme našli malý travnatý plácek a na něm zahráli několik her. Prorážení kruhu, otrokáře a nakonec veleúspěšné „rybičky, rybičky, rybáři jdou“. Skupině rybářů ve složení Jarek, Bublina, Medvěd se totiž dlouho nedařilo chytit vůbec nikoho a jejich snahy většinou končily chaotickým pobíháním a následným roztrhnutím. Zpáteční cesta se nesla v o poznání veselejším duchu.
Po tradičních těstovinách se zeleninou a klobásou přišla na řadu další etapa, sice kreslení mapy okolí a získávání informací o obci. Všechny skupiny se jí zhostily se ctí a údaje, které se od místních dozvěděly, se až překvapivě shodovaly s oficiální internetovou verzí. Vzhledem k tomu, že se počasí venku vůbec nezlepšilo, odehráli jsme plánovanou bojovku uvnitř v místnosti. Z prostého vytrhávání šátků se při velkém počtu lidí na stísněném prostoru stal solidní masakr, nejlépe si vedli asi Ondra a Tadeáš.
Pak se žouželilo. Matějovi trvalo celé věky, než přišel na činnost „jezení“, po něm přišel na scénu Brácha. Po dlouhé sérii otázek, přerušované výbuchy smíchu, se i on dostal ke správné odpovědi, kterou mělo být „prdění“. Dlouho se řešilo, kolikrát denně průměrný člověk žouželí a jak veliké faux pas člověk může způsobit žouželením ve společnosti.
K chuti nám přišel dobrý, i když možná trochu řídký čokoládový pudink, celkově jsme se osvěžili, abychom nabrali nové síly a vrátili se do spodní místnosti na Palermo. Mezitím jsem rozvěsil gamebook, takže se po dopadení posledního vraha mohlo začít. Příběh tentokrát zavedl hráče k mafiánům do opuštěného skladiště, do otroctví ve vílím domě, k míse s mluvícím ovocem, do světa Pána Prstenů nebo na poslední tábor, kde se někteří setkali sami se sebou a Joke dokonce přistihl sám sebe, jak si plní samotku. Někteří prošli příběhem bez potíží, jiní se zacyklili a strávili notnou chvíli zoufalým pobíháním po schodech nahoru a zase dolů.
Večer patřil stolním hrám. Za hit této výpravy bych označil Twister, bolestivé výrazy hráčů v křečovitých polohách visících nad herním plánem zabírají velkou část fotoalba. Hrálo se samozřejmě i leccos dalšího, Proroctví nebo již zmíněné YES, při kterém si vedení zkusilo život průmyslových magnátů. (Mimochodem, pokud budete někdy hrát tuto hru, nikdy si nesedejte nalevo od Joka, neumí hodit dvěma kostkami tak, aby na jedné nepadlo „NO“.)
Když se venku setmělo docela, nadešla chvíle Soxova skautského slibu. Zároveň došlo k výměně rádce Bílé Růže, po letech práce odstoupil Medvěd a jeho místo zaujal právě Sox. Kéž se oběma v nových funkcích daří, Medvědovi jako rádci oddílovému a Soxovi jako rádci družinovému.
Po probuzení nás čekala práce. Umýt nádobí, zamést schody, vytřít podlahu v předsíni, povysávat koberec, přeskládat matrace… Šlo nám to vcelku rychle od ruky, do odjezdu zbývala ještě hodina, když jsme byli hotovi, využili jsme ji tedy ke klasickým venkovním hrám. Souboje hadů, trojúhelníky, bomba a štít, ponorky, oblíbené „rybičky, rybičky“ a na závěr schovka.
V celovýpravové hře zvítězil Pavlův tým, Pavel sám obdržel nejprsten pro nejlepšího člena výpravy. Luke nám rozdal kartičky „Be clever, be strong!“ a vyrazilo se na zpáteční cestu. Bohužel jsme nemohli stihnout oběd, během obou přestupů proto Brácha vyrazil do obchodu, aby nakoupil rohlíky a sýr. Po krátkém incidentu s opilcem, který nejdřív projevil zájem o naše jídlo, věnoval Pavlovi osmnáct korun a nakonec se odbelhal na záchod, jsme dorazili do Olomouce.
A s koncem výpravy začal advent. Vánoce se blíží…
Vojta
