Posekanec 26. - 28. 9. 2009
Posekanec 26. – 28. 9. 2009
Posekanec. Slovo, které si každý mohl přečíst na informátoru mnoho dní před začátkem výpravy. V seznamu našich obvyklých výpravových destinací byste ho však hledali marně, nic se ostatně nedozvíte, ani když si vezmete k ruce mapy.cz. Zkušení by vám možná řekli, že se to místo nachází mezi vesnicemi Budislav a Proseč, případně na turistické mapě Vysokomýtsko a Skutečsko. Pořád nic? Z Olomouce zkrátka pořádný kus cesty, nejdřív do České Třebové, pak busem do Litomyšle a nakonec dalším busem na podivnou opuštěnou zastávku uprostřed lesů…
Na účast jsme si rozhodně nemohli stěžovat: David, Honza, Kuba, Tadeáš, Jarek, Pavel, Radek, Bublina, Vojta, Marmiljan, Beton, Ondra, Jakub, Jenda, Snake, Matěj, Lipo, Joke, Luke, já a Brácha. Snad jen škoda, že nepřijeli Atom nebo Bazén, z obou se stávají družinovkoví specialisté, kteří jsou na oddílových akcích k vidění jen zřídka.
Druhý přestup, na který jsme měli v Litomyšli zhruba dvě hodiny, jsme využili k nákupům a kultuře. O stravování se na této výpravě měli postarat členi, každá ze čtyř sestavených skupin obdržela příslušný obnos peněz, několik dobrých rad a přání mnoha úspěchů k tomu. Kdo zrovna nenakupoval, vyrazil směrem k zámku. V krásném areálu s fontánami a sochami jsme byli prakticky sami a slunce nám dopřávalo jeden z posledních příjemně teplých dnů.
V koutě nádvoří jsme objevili stánek se zmrzlinou. Obsloužila nás jedna lehce zmatená paní, která zjevně nabírala zmrzlinu poprvé v životě a v počtech nikdy zvlášť nevynikala. Brácha by na jednom zakoupeném kopečku vydělal asi padesát korun, kdyby mu neúprosný desátý skautský zákon nevelel peníze vrátit… Když jsme se všichni opět setkali na našem provizorním shromaždišti u laviček na autobusovém nádraží, vyšlo najevo, že se hned dvě skupiny rozhodly odbýt jídlo dobrým hostincem. Největší invenci naproti tomu projevil Matěj se svými zapečenými bramborami. Ale o tom až později…
Ze zastávky jsme na skautskou základnu v Posekanci nešli ani půl hodiny, malému Davidovi to však bohatě stačilo na to, aby během cesty poztrácel asi polovinu obsahu svého otevřeného batohu. Možná jsem měl v seznamu účastníků uvést jeho housku se salámem, její osudy by vystačily na samostatný zápis. Jen ve zkratce: poprvé spatřena ve vlaku, jak do ní David jednou kousl a následně ji rozdrobenou v igelitovém sáčku nacpal zpět do batůžku s odůvodněním, že mu nechutná. Podruhé nalezena mnou na hrázi rybníka a navrácena původnímu majiteli. O několik hodin později David na přímou otázku tvrdil, že netuší, kde by mohla být, ale že ji asi snědl. Její příběh končí třetího dne před odjezdem, kdy jsme její pozůstatky našli v místech, kde David celou dobu spal…
Chata jinak velice příjemná, daleko od civilizace, s několika loukami na hry a výbornými šiškovými lesy. Těch jsme ostatně využili nedlouho po našem příjezdu, první bitvu jsme sehráli na téma loupeživí nájezdníci vs. strážci pevnosti. Zbytek odpoledne potom rychle utekl při klasických úpolových hrách jako demonstrace, schovka (u které jsme se skrývali i v chatě a vynalezli vchod oknem do jídelny) nebo rybičky a rybáři. Jedinou odpočinkovou aktivitou bylo psaní příběhů se zadanými slovy (vlkodlak, pantofel, zmrzlina, poupě, lžička, umaštěné vlasy…), ovšem rozličných žánrů: komedie, horor, fantasy a příběh z červené knihovny. Výsledkem byla solidní literární všehochuť od gramaticky náhodně pospojovaných slov až po Bráchovu harlekýnku, která byla raději v půli přerušena, aby nedošlo k všeobecnému pohoršení.
K večeru jsme se přesunuli k ohništi. Zde jsme se také rozdělili do skupin a zahájili letošní celoroční hru, motivovanou knihou Julese Vernea Cesta kolem světa za 80 dní. Po vysvětlení jejích pravidel došlo na politiku. Členi si měli vyslechnout šest předsedů stran, klást jim dotazy ohledně jejich programu a nakonec jednomu dát svůj hlas. Vybrat si mohli mezi Radkem (Jackem Svaloušem, kterému jeho kampaň financuje jeho brácha, rumunský terorista), mnou (předsedou České strany gurmánské s heslem „Ham – ňam – jupí!“), Jokem (plánujícím stavbu obřího chrámu všech světových božstev, který přiláká turisty), Matějem (panem Bubnem slibujícím rozvoj infrastruktury), Lukem (představujícím vcelku konzervativní středopravou stranu) a Lipem (jehož strana se během voleb vyprofilovala na radikální pravici). Být mezi námi nějaký student politologie, mohl mít téma na diplomovou práci. Zprvu recesistický nádech pomalu vymizel, i vlčata začala klást otázky týkající se DPH, státního rozpočtu, zahraniční politiky a výhod železniční a automobilové dopravy. Do užšího výběru postoupili Luke a Lipo, jehož strana získávala hlasy hesly jako: „Dáme vám pevnou vládu, pryč s cizáky a příživníky…“. Jen podotknu, že to dotyčný pochopitelně nemyslel vážně, ale i když byl nakonec Lukášem těsně poražen, nebyl jsem sám, komu při poslouchání jeho sloganů a sledování nadšených ohlasů zlehka běhal mráz po zádech…
Slunce dávno zapadlo, venku nastala tma tak hustá, že by se dala krájet, zkrátka ideální chvíle na stezku odvahy. Joke nemilosrdně vyhnal členy ze spacáků do zimy, já jim přečetl krátký horor o pohřebním kočáru, který se zřítil do jezera, a babizně, která tam od té doby obchází, a všichni se spolu s námi odebrali na ono místo, kde se historka údajně odehrála. Do chaty se měl vracet každý sám. Ano, došlo na psychická zhroucení, na slzy, na prosby… Každý se však do temnoty nakonec vydal a svou hrůzu překonal. O asi nejděsivější okamžik se postaral Jarek: snažil se na nás ze tmy něco křičet, aby si dodal odvahy, vtom však ztichl, bylo slyšet, jak někdo běží směrem k nám, a pak jen ticho. S Lukem jsme už chtěli podnikat nějakou záchranou akci, Joke se však jenom obrátil k na smrt bledému Honzovi a řekl: „Jsi na řadě.“ Co se tehdy v lese stalo a kdo utíkal, se dosud nepodařilo vysvětlit.
Poté, co nás ráno David všechny probral hlasitým tůtáním na schodišti, vypravili jsme se na procházku do okolních skal. Po klasické bojovce ve stylu „ukořisti nepřátelskou vlajku“, kterou Brácha uvedl legendou o řece hnusu a slizu, šplhání po skalách a kochání se nádhernou přírodou Toulovcových Maštalí jsme se vrátili do chaty, právě včas k obědu. Jenda s Ondrou připravili svůj dobrý hostinec a nastal polední klid.
Kolem druhé hodiny začala etapa celoroční hry. Anglický milionář Phileas Fogg dorazil na francouzsko-německou hranici. Takové překročení hranic si žádá spoustu papírování, udělování potvrzení o potvrzení, vyplňování formulářů a podlézání úředníkům. Žádná legrace, když jde o čas. Ubozí cestovatelé se plazili po kolenou, snažili se uplácet a předbíhali ve frontách, aby nakonec zjistili, že vyplňovali špatnou žádost nebo jim jejich drahocenné lejstro úředník zmuchlal a vyhodil z okna, případně zapálil a sledoval, jak se plamínek přibližuje k důležitým kolonkám. Zvítězil Matěj, jeho tým za ním však zaostával a nejvíce bodů shráblo silné duo Pavel – Jenda.
Zbytek odpoledne jsme strávili klasickými i méně klasickými pohybovými hrami. Tu a tam se někdo zašel podívat, jak Matěj se Snakem chystají večeři. Když jsem do kuchyně vstoupil já, tak tak jsem dohlédl hustým dýmem na protější stěnu, kuchaři seděli na stole, zpovzdálí pozorovali čadící kamna a oznamovali mi, že přemýšlí co dál dělat. Příprav se tedy ujal Brácha, nakonec zapečené brambory chutnaly výtečně.
K večeru Phil Fogg dorazil do Itálie, kde se mu jeho cestu pokusil překazit zlý mafián. Zoufalému cestovali nezbývalo nic jiného než najmout pár týpků, aby prozkoumali zločincovu vilu a našli proti němu nějaké důkazy. Jen ti nejdrsnější pronikli nocí kolem bdělých stráží do domu; do patra, kde se skrýval nejdůležitější úkol, se dostala jen hrstka vyvolených. Vyzvědači se museli pohybovat budovou v naprosté tmě a v dokonalém tichu, sebemenší neopatrnost okamžitě přilákala mafiány, kteří si tentokrát počínali opravdu neúprosně, žádné „když nevidím já tebe, tak nevidíš ty mě“. Před spaním měli ještě David s Kubou svou vlastní, kratší stezku odvahy (protože tu první prospali a nechtěli o ni přijít), někteří jsme se ještě pokoušeli hrát dračí doupě, ale všem se klížily oči a raději jsme šli spát.
Ráno jen balení, zametání, uklízení. A těsně před odchodem švýcarská etapa CRH. Dvacetiminutová štafeta s batohem na zádech. Závod, který se běžel na krev až do samotného konce, vyčerpávající zápřah, kde si každý sáhl na dno svých sil. Matěj odběhal za svůj tým skoro polovinu všech okruhů, Marmiljan s Bublinou ztráceli síly už v polovině, Ondra s Betonem a dalšími běhali několik kol po sobě, aby dali svým druhům čas vydechnout, Lipův tým nevydržel psychicky a začal běhat bez batohu, jenom Jenda s Pavlem se střídali s železnou pravidelností jako stroje, okruh za okruhem… A znovu zvítězili, společnými silami překonali i Matějův heroický výkon.
Zpáteční cesta proběhla téměř po stejné trase jako cesta sem: Litomyšl – Česká Třebová – Olomouc. Nejprsten získal Beton. Během posledního úseku vyšlo najevo, že všichni rodiče už hodinu netrpělivě čekají na nádraží. Někde se stala chyba, nejspíš se v jednom informátoru objevil o hodinu jiný čas… Naštěstí všichni vzali organizační selhání sportovně, rozebrali si své syny (David v cílové rovince spadl ze schodů, ale stihl osušit slzy ještě před setkání s maminkou, aby si nemyslela, že se mu na výpravě nelíbilo) a vydali se domů.
Slovo Posekanec si budeme pamatovat ještě dlouho. Skvělá chata ve skvělé krajině. Jen kdyby to nebylo tak daleko…
Vojta