Praha 26.-28. 3. 2010
Praha 26. – 28. 3. 2010
„Neměla byste takových šestnáct padesátikorun na rozměnění osmi set?“ ptám se opatrně postarší trafikantky v jednom z temných koutů Masarykova nádraží v Praze. Kupodivu přikyvuje a sype na pult hromadu mincí. Hledám automat, kupuji devět dětských a dva dospělé lístky a sedám do tramvaje směrem na libeňské nádraží. Venku už se pomalu stmívá a rozsvěcují se lampy. Cesta trvá dlouho, začíná mi být jasné, že dorazím pozdě.
Naštěstí na mě nečekají moc dlouho. Semafor před nádražím přebíhám na červenou a vcházím do haly. Účast přiměřená: Jenda, Vojta, Pavel, Bublina, Radek, Marmiljan, Beton, Matěj, Snake, Upír, Brácha a já. V rychlosti se zdravíme, rozdávám lístky, nahazujeme batohy a o pár vteřin později dobíháme tramvaj na Palmovku. Zde Matěj se Snakem prožívají lehký záchvat moravského patriotismu, hesla Sigmy Olomouc jsou však provolávána velmi opatrně a naši spolucestující si jen s pozdvižením obočí myslí něco o vidlácích z východu.
Hned první přestup na Palmovce se nevydaří. Koho by totiž napadlo, že se dvě po sobě jdoucí stanice jmenují stejně... K základně, kde máme strávit další dvě noci, tak dorazíme asi o čtvrt na osm. Kód do zahrady kupodivu funguje, podle mých instrukcí také Vojta nachází klíče od domu pod popelnicí nalevo od dveří. Náš byt je sice malý, ale našim požadavkům naprosto vyhovuje. V malém tajemném pokojíku naproti místnosti s dřezem prý sice přebývá nějaká skautka, za celou dobu však byla spatřena pouze jednou: Bublina se jí večer na chodbě tak lekl, že se málem udusil arašídem.
Večer trávíme poleháváním, posloucháním hudby a sledováním blížící se bouře. Nad střechami Bulovky se blýská čím dál tím silněji, zanedlouho začínají na parapet dopadat první kapky a já se jenom modlím, aby do rána přestalo a aby voda nevyplavila můj vyšehradský poklad na zítřejší hru. Zejména mladší skauti během cesty nedokázali dostatačně vybít energii, ve vedlejším pokoji tak dochází k zuřivým karimatkovým bojům. Není v lidských silách jim nějak bránit, spíše jen dohlížíme, zda používají jen povolené zbraně a dodržují všechny mezinárodní konvence. Snake si chce něco uvařit, kuchyňka by měla být v bytě o patro výš. Jdu mu odemknout. Když strčím klíč do zámku, za dveřmi se ozvou cizí kroky, Snake v panické hrůze prchá dolů a nechává mě, abych to s obyvateli bytu nějak vyjednal. To se naštěstí daří, jsou to naši pražští hostitelé.
Než ulehneme ke spánku, provedu nezbytnou bezpečnostní přednášku a rozdám mapky. Zítřejší program bude náročný fyzicky i psychicky, je tedy nejvyšší čas jít spát.
Bohužel se už brzy ráno z vedlejšího pokoje začínají ozývat hlasy. „Držíš v ruce mozek. Co s ním uděláš?“ ptá se Radek Bubliny.
Dívám se na hodinky. Tři čtvrtě na šest. V duchu proklínám Radka s Bublinou a jejich dračí doupě, snažím se ještě usnout, ale do sedmi do rána už se jen převaluji a víceméně čekám, až se velká ručička doplahočí ke svému cíli. Celí rozlámaní snídáme a čistíme si zuby.
O půl deváté vyjíždíme po schodech z metra na Náměstí Republiky. Včerejší déšť dal zapomenout na letní počasí z posledních dnů, nad téměř liduprázdným náměstím vane studený vítr a po obloze se ženou šedivé mraky. Těžko věřit tomu, že se nacházíme v jedné z turisticky nejvytíženějších oblastí střední Evropy, bloumáme uličkami Starého města a tu a tam se mě někdo zeptá, jestli jsou v centru Prahy občas nějací lidé. Ano, jen nevstávají v 5:40... Míjíme Prašnou bránu, Staroměstskou radnici, Betlémskou kapli a směřujeme ke Karlovu mostu. Někteří se kochají krásami architektury a Snake ostošest fotí, Bublina, Radek a Marmiljan se raději noří do imaginárního světa dračího doupěte. Mezitím se zlepšuje počasí, dokonce vyjde slunce a ulice se zvolna plní lidmi. Na Karlově mostě podávám krátký výklad o okolních stavbách, nechávám kolovat dalekohled a ukazuji Radkovi, které sochy se má dotknout, aby se mu splnilo přání.
Nahoře na Hradčanském náměstí se kocháme výhledem, sledujeme hradní stráž a posléze se s jedním ozbrojencem někteří odvážlivci nechají vyfotit. Před katedrálou se řadíme do fronty. Zdá se sice dlouhá, ale poměrně rychle se zkracuje a v našem kolektivu panuje dobrá nálada. Radek se mezitím snaží proniknout do luxusní restaurace ve stínu Svatého Víta, aby si koupil chipsy, naštěstí však sám včas pozná svůj omyl a není vyveden na dlažbu nějakým číšníkem v nažehlené košili.
Prohlížíme katedrálu začleněni do multikulturního davu ze všech koutů světa, zvonice je bohužel z technických důvodů zavřená a na pořádný výhled si musíme počkat až na petřínskou rozhlednu. Vedu naši skupinku přes Pohořelec a Strahovský klášter, malá přestávka se koná nedaleko Lorety. Beton neváhá a kupuje se bramborák se zelím, zbytek se spokojí s předraženým hot-dogem, případně koláčkem z večerky.
Po asfaltovém chodníčku pod východní stěnou kláštera zvolna kráčíme k Petřínu, pod námi se otevírá nádherný pohled na celou Prahu. Pomalu přibývá stromů, na některých se už zelenají první pupeny. Následuje schodiště a několik desítek metrů k rozhledně podél staré křížové cesty, kterou Snake označil za sérii kapliček, ze kterých někdo postavil jen vchody. Mohutná železná stavba v nás vzbuzuje jistý respekt, Beton před výstupem na rozhlednu raději dává přednost výstavě o Járu Cimrmanovi v suterénu, zbytek se vydává po točitém schodišti vzhůru. S tím, jak nabíráme výšku a lidé stojící u paty věže se zmenšují, začíná u některých boj se závratí. Raději se dívám před sebe a snažím se nevnímat vítr v zádech, ignoruji Snakeovi poznámky typu „nemáte pocit, že se ta věž nějak naklání?“, kterými se snaží vytáčet pobledlého Bráchu. Schodiště nakonec překonáno, odměnou je úchvatný výhled na všechny strany od Vyšehradu přes Staré město až k panelovým sídlištím daleko na severním horizontu.
Sestupujeme zahradou Kinských kolem terasy, kde nacházíme soužábí, k tramvajové zastávce. Na obou nábřežích Vltavy (ano, Matěji, není to Labe) právě probíhá pražský půlmaraton, naše tramvaj se prodírá pestrobarevným davem závodníků přes most Legií k Národnímu divadlu. Nakoupíme další pochutiny všeho druhu a scházíme do metra.
Nad Vyšehradem visí tmavé dešťové mraky, naštěstí ještě neprší. Míjíme Kongresové centrum a zastavíme se až na vyhlídce na severní hradbě. Přichází mi sms od Čendy: už je skoro na svém místě v kostele Petra a Pavla. Vrtulka čeká připravená na telefonu, ještě rozmístím kartičky na stromy a pokladová hra může začít. František Kludský, podivínský milionář, uschoval veškeré své jmění někde v útrobách vyšehradské pevnosti a zanechal několik stop pro ty, kteří po pokladu budou pátrat. Čtyři týmy dostávají instrukce a vydávají se do terénu. Jenda s Pavlem odbíhají jako první, za nimi Marmiljan s Vojtou. Snake má trochu problémy řídit Bublinu s Radkem, ale také se pouští do luštění. Matěj, Upír a Beton si bohužel připadají nad věcí a od začátku hru ostentativně skrečují.
Heslo nakonec vyluští jako první Jenda s Pavlem, jako první také vchází do katedrály za Mojmírem (kterého hraje Čenda), v dramatickém finále jsou však předstiženi Vojtou a Marmiljanem, kteří se dostanou k pokladu jen o několik vteřin dřív. Kdyby Jenda včas zkorigoval své výsledky ve vyluštěném telefonním čísle (a kdybych se nebyl přepsal v zadání), pravděpodobně by se Vrtulce dovolal jako první a zvítězil. To se nestalo, a vítězi se tak stali Vojta s Marmiljanem. Gratuluji!
Krátká procházka hřbitovem, fotka u hrobu A. B. Svojsíka a přesun na výstaviště. Celodenní vyčerpání a měkoučká křesílka v planetáriu způsobí, že se z míst, kde sedí Upír, začíná ozývat pravidelné oddechování. Není divu, dnes jsme toho ušli opravdu dost a únava je vidět na každém. Mezi čerstvými kalužemi se vracíme na základnu, odpočíváme, večeříme a nabíráme síly na zítřek.
Než jdeme spát, hrajeme ještě hru „investice“. V té nakonec vítězí Turecko pod velením Betona. Nejspíš mohlo vyhrát i Matějovo Rusko, toho však po vzoru velkých sovětských vůdců posedla touha po zbrojení, vycvičil si svoji monumentální armádu a nevšímal si toho, že jeho obyvatelé hladoví. Koalice střídá koalici, tu a tam proběhne nějaká menší zrada. Hra každopádně slaví úspěch a někdy ji určitě na výpravě zopakujeme. Tím sobotní události končí, jdeme spát. V noci se mění čas na letní, vstávat budeme opravdu brzy.
Ráno uklízíme, balíme věci a chystáme se k odchodu. Tramvaj nás veze přímo před Floru, procházíme prázdným nákupním centrem, obchody se teprve otevírají, nikde nikdo, jen tu a tam prochází nějaký zřízenec a leští zábradlí. Vyzvedávám lístky do kina, ostatní se potloukají kolem zavřeného McDonaldu a stěžují si, že se zatím prodává jenom snídaňové menu. Trojrozměrní IMAX dinosauři jsou působiví, několikrát nám pterodaktyl efektně prolétne obličejem, záběrům ale trochu chybí pořádná akce.
Procházíme Žižkovem, stavíme se na kubánský dortík v cukrárně a zamíříme pod žižkovský vysílač. Na Husinecké nám bohužel ujíždí tramvaj, musíme čekat na další. Při přesunu na Lazarskou dochází k nepříjemnému incidentu: Marmiljanovi se udělalo špatně. Naštěstí nám pomáhá pár německých turistů (ještě jednou Danke!) a pohroma je zejména díky Bráchově heroickému výkonu na zastávce Lazarská jakžtakž odvrácena.
Posledním kulturním programem je návštěva krypty pod kostelem Cyrila a Metoděje na Novém městě. Zde se po atentátu na Heydricha skrývali českoslovenští parašutisté, bojovali proti přesile a nakonec si v bezvýchodné situaci vzali život. Strohá ponurá kobka je působivá, mé vyprávění o atentátu a bojích, které zde probíhaly, poslouchají všichni skoro bez hlesu. Bublina tvrdí, že vymyslel plán, jak se odtamtud mohli naši vojáci dostat, škoda, že tehdy komandu nevelel on.
Od kostela se vracíme pro batohy a na nádraží. Tady se loučíme. Mě místo tříhodinové cesty vlakem čeká jen jedna stanice tramvají ke koleji. Výprava se rozhodně podařila a budeme mít ještě dlouho na co vzpomínat, možná bychom se čas od času mohli do podobných akcí pouštět. Hezkých měst je všude kolem dost a dost...
