Rychlebské hory 1. - 3. 5. 2009
Rychlebské hory 1. – 3. 5. 2009
Den první
Dopíjím kofolu v nevábné putyce na zábřežském nádraží a jdu na nástupiště vyhlížet spěšný vlak 1705. Je půl druhé, do Javorníka nás čeká ještě dlouhá cesta. Ze dveří mi mávají Sox s Jokem, v miniaturním vláčku zabrali místo na představku, zbylí dva členové naší výpravy, Lipo s Matějem, našli místo k sezení v jednom ze dvou vagonů. Opouštíme Zábřeh a míříme na sever, cestu krátíme hovorem o všem možném a větráním v každé stanici, slunce totiž nemilosrdně praží a vzduch ve vlaku by se dal krájet. Přichází řeč na tíhu batohů, Sox suverénně vítězí, ačkoli nenese ani stan, ani kotlík. Naproti tomu Joke vážil poctivě každý gram a dosáhl prý váhy své školní aktovky. Uvidíme, kdo se s Rychlebskými horami popere snáze…
Přestupujeme ve stanici Lipová – lázně, malý motorový vláček, kde místo rozhlasu funguje chraplavý hlas průvodčího, nás veze vesničkami na česko-polském pomezí a mezi nekonečnými lány kvetoucí řepky až do Javorníka ve Slezsku. Poprvé nahazujeme batohy na záda, sháníme se po nějaké vodě, ale marně. Kohoutek na nádraží pravděpodobně dosloužil před mnoha a mnoha lety. Je půl páté a slunce už se pomalu naklání k obzoru. Samo městečko se nám představuje nečekaně živě, ve stínu zámku procházíme bujarou slavností s pódiem, grilovanými makrelami a veselými důchodci na lavičkách. Stoupáme k zámku a odtud po červené značce směrem na Rychleby.
První zastávka se koná u obří hromady z balíků sena. Pod dohledem Matějovy kamery se snažíme vyšplhat nahoru, ale zoufale se to nedaří, jediný, kdo se nakonec vyškrábe nahoru, bude Joke. Dolů se přes mé ujišťování, že si určitě zlomí nohu, rozhodne skočit. Naštěstí jsem se pletl. Máme ještě v plánu dlouhou cestu, vyrážíme proto dál.
Po několika kilometrech si také odbýváme první bloudění, značka nás zradí u malého lesního kostelíka svatého Antonína, chvíli uvažujeme o krosování hustou houštinou, nakonec však volíme návrat a znovunalezení značky. To se brzy daří a my můžeme pokračovat po hřebenu na Čertovy kazatelny, skalní vyhlídku tyčící se nad Račím údolím. Hovoří se o všem možném, waldorfskými školami počínaje a posilováním konče. Také poprvé zazní slovo Kralický Sněžník, nejprve spíš jako vtip… Na kazatelně chvíli odpočíváme, Joke se nás snaží přesvědčit, že se tu po večerech schází satanská sekta, raději tedy postoupíme o kilometr dál k rozvalinám hradu Rychleby.
Přichází večer, z údolí přilétají komáři, obloha tmavne a slunce zalévá krajinu měkkým zlatavým světlem. Chceme dojít až na louky na Hraničkách, než delší cestu po cyklostezce na hřebenu proto raději volím modrou značku po klikaté asfaltce podél potoka k Buku. Naše chodidla dostávají na tvrdém povrchu zabrat, kilometry vůbec neubíhají, skoro každých sto metrů musím říkat, kolik nám podle mapy schází k cíli. Hovor vázne.
Je půl sedmé a my usedáme pod přístřeškem na rozcestí U buku, v nohách prvních devět kilometrů. Lipo se Soxem se chtějí utábořit na malém travnatém plácku u křižovatky, snažím se je přimět, abychom šli ještě o tři kilometry po žluté dál, ale z asfaltu mě bolí nohy a asi nezním moc přesvědčivě. Nakonec se slova chopí Joke a pronese něco ve smyslu: „Chcete jednou vzpomínat na to, že jste stanovali někde u cesty, nebo na to, jak jste se z posledních sil dostali tam, kam jste chtěli?“
To zabralo, Lipo přestává zkoumat puchýře, obouvá se a jdeme dál. Lesní pěšina představuje úlevu, Joke si pouští do sluchátek blíže nespecifikovaný metalový song a je k neudržení, musím ho přesvědčovat, aby občas počkal i na ty, kteří vzadu nestíhají. Tři kilometry utíkají nečekaně rychle, stojíme u rozcestníku Roveň, jen několik set metrů od místa dalekého rozhledu, kde máme v plánu přečkat noc. Ležení rozbíjíme na nádherné louce na kopci nad Novými Vilémovicemi, stavíme celkem tři stany, v prvním spím já, Joke a Sox, v druhém Lipo a Matěj a ve třetím jejich batohy. Z kamenů budujeme ohniště a zapalujeme oheň na opékání klobás. Zanedlouho se stmívá, vidíme světla z Javorníka hluboko pod námi. Diskutujeme o všem možném a čím dál vážněji hovoříme o Kralickém Sněžníku. Kdybychom zítra ušli pořádný kus cesty…
Za zmínku ještě stojí výtečné Jokovo maso, pečené nad uhlíky v alobalu. Plánovali jsme dračí doupě, ale nakonec nás večerní chlad a ostrý vítr vanoucí z polských nížin zahání do vyhřátých spacáků.
Den druhý
Probouzíme se už před sedmou, když na naše stany dopadají první sluneční paprsky. Snídáme na karimatkách na louce, roztahujeme plachty, aby slunce vysušilo noční krůpěje rosy. Chtělo by to doplnit vodu, posílám Lipa a Matěje dolů do vesnice. Oba odchází v bláhové naději, že snad naleznou obchod nebo hospodu. Vrací se za dvacet minut, v celé vesnici nenašli živou duši, vodu nabrali u podivné trubky s hrníčkem, snaží se nás zastrašit chaluhami, které na ní prý rostly, ale nám je to celkem jedno, hlavně když to teče.
Louku opouštíme chvíli po osmé, na Hraničkách míjíme několik dalších stanů, ze kterých teprve vylézají jejich obyvatelé. Nacházíme také studánku postavenou pardubickými skauty, v celých horách je však sucho a i tento pramen zřejmě vyschl. Pomalu se blížíme k Borůvkovému vrchu a dál k pramenu pod Stráží. O necelý kilometr dál se setkáváme se skupinkou polských trampů a řešíme, jakým slovem nás vlastně zdravili.
Pokračujeme po žluté od Špičáku stylem nahoru – dolů přes vrcholky a sedla. Míjíme další a další polské turisty, jednomu radíme, kam pokračovat a říkáme mu, kolik minut ztrácí na toho, který šel před ním a měl „okuláry“. Nejdrsnější zápřah nás čeká při stoupání ze sedla s příznačným názvem, ze sedla Peklo, nahoru na vrch Kovadlina. Ranní chlad je pryč, oteplilo se a nikomu se moc nechce dál, jen s obtížemi přesvědčuji zbytek týmu, aby se ještě vzchopil, dorazil na Klínový vrch, kde se naobědváme a zahrajeme si konečně slibované dračí doupě. Zapůsobilo to, pokračujeme po příjemné pěšině podél červenobílých hraničních kamenů a litujeme toho, že není sezóna borůvek.
Přestávka na Klínovém vrchu se nakonec protáhla na dobrou hodinu a čtvrt, místo odpočinku jsme nakonec opustili především kvůli zimě, která ve stínu stromů dosud panovala. Hrajeme dračí doupě, naši čtyři hrdinové se brání v hořícím kostelem před skřetím nájezdem a zoufale bojují do poslední kapky krve. Hru přerušujeme ve chvíli, kdy se vrata kostela rozletí výbuchem a do chrámové lodi vtrhnou skřetí berserkové, především proto, že máme od zimy všichni namodralou kůži.
Brzy se však zahřejeme ažaž. Smrk, nejvyšší hora Rychlebských hor, se nás každého zvlášť zeptá, zda jsme si správně sbalili batoh a zda neneseme žádné zbytečnosti. Stoupáme prudkým svahem vzhůru, míjíme první sněhové jazyky, ukryté ve stínu kosodřeviny, a rozhlížíme se po okolní krajině. Zcela účelově jsem se snažil tímto výstupem ostatní děsit, aby skutečnost mohla být jenom lepší. Podařilo se. Když se choulíme před větrem v dřevěném přístřešku, Joke se mě ptá, jak daleko je to ještě na vrchol, aniž by tušil, že na něm už stojí. Dalších deset minut trávíme snahou o společnou fotku s rozcestníkem, nedaří se. Na obzoru se tyčí Kraličák, odtud nějakých 26 kilometrů daleko.
Klesání utíká o poznání rychleji, pohání nás vidina kofoly na Paprsku. Bavíme se o nejrůznějších reality show natolik zaujatě, že Matěj ztrácí botu v bahně a my všichni ztrácíme správnou cestu. Asi poprvé zazní mezi Jokem a Soxem dialog z filmu Gympl, uslyšíme ho v nejrůznějších modifikacích ještě asi osmdesátkrát: „Ne, ty máš třikrát za pět! To znamená vyloučení ze školy…“.
Je asi pět hodin a před námi vytoužený Paprsek. Okamžitě si sedáme ke stolu, poroučíme si půl litru kofoly a užíváme přítomnosti civilizace. Někteří si objednávají polévky, jiní česnekové placičky, Matěj si objednává smažená kuřecí prsa s hranolkami a následně bere útokem všechny tatranky, tyčinky a disca v celé hospodě. Tady přichází možná největší krize naši výpravy: nikomu kromě mě se nechce dál, Lipo by se nejradši svalil na podlahu lokálu, Joke se tváří velmi diplomaticky, Matěj při zmínce o chůzi obrací oči v sloup a Sox se mě snaží přesvědčit, abychom se utábořili klidně přímo před hospodou. Nesouhlasím, chvíli se hádáme. Chci dojít až na Kunčickou horu, podle mapy by tam mohla být hezká louka, navíc si přece nemůžeme dovolit stanovat přímo před Paprskem. Ozývá se nespokojené mručení, ale nakonec přece jenom vyrážíme. Abych pravdu řekl, lákala mě vidina Kralického Sněžníku, na který bychom mohli vylézt, kdybychom toho dne ušli dost kilometrů a utábořili se někde na jeho úpatí…
Druhá a možná ještě větší krize se objevuje o kilometr dál na Růžové boudě. Skloňuje se slovo „vlk“, nejde o psovitou šelmu, ale o situaci v Soxových kalhotách. Se vší vážností zde musím napsat, že chudák Sox trpěl při každém kroku, pouhé přihlížení působilo bolest. Prohledáváme batohy, ale žádnou mast s sebou bohužel neneseme (Lipovu mast proti ekzémům se Sox z pochopitelných důvodů zdráhá aplikovat). Pomalu, krok za krokem postupujeme z kopce dolů k Medvědí boudě. Máme tři možnosti, nechávám o nich hlasovat: utábořit se přímo na místě, pokračovat k Aloisovu pramenu a utábořit se na prvním vhodném místě za ním, dojít až na Kunčickou horu. Lipo s Jokem hlasují ve stylu: „Bude ho to bolet, ale my tu oběť podstoupíme,“ pro pokračování v chůzi. Sám Sox hrdinně prohlašuje, že dokáže jít dál. Všechna čest a veliká pochvala k tomu.
Následující čtyři kilometry jsou snad ty nejdelší během celého puťáku. Střídavě hledíme na Soxe, pajdajícího v bolestivé póze za námi, a na neúprosně utíkající vteřinovou ručičku. Když staneme na Kunčické hoře, slunce zapadá. Psychický i fyzický stav mužstva se nachází na bodu mrazu, je jasné, že ráno jdeme nejkratší cestou na vlak. Škoda, Kralický Sněžník zůstane letos nepokořen… Z poslední vody uvaříme dobrý hostinec, dohrajeme dračí doupě a jdeme spát.
Toho dne jsme ušli 28 kilometrů. Víc než solidní.
Den třetí
Ráno snídáme na karimatkách na sluncem ozářené louce, máme v plánu jet vlakem v 11:30 ze Starého Města pod Sněžníkem, nemusíme tedy nijak zvlášť spěchat. Teprve teď se ukazuje, co všechno celou dobu skrýval Soxův batoh, pojídáme klobásy, vysočinu, čokolády… Následně dotyčný zahodí do křoví celý chleba, který 40 kilometrů vlekl na zádech. Nepochopitelné.
Z kopce se jde příjemně a hlavně rychle, trápí nás jen žízeň, či spíše vědomí, že nemáme žádnou vodu. Scházíme po zelených loukách a sjezdovkách dolů, míjíme opuštěné horní stanice vleků, někteří skuhrají, skučí a dožadují se čehokoli k pití, dokonce by byli snad ochotni se napít i z řeky v údolí, Lipo se pořád ptá, jestli někde nebude hospoda (čímž mě přivádí k šílenství), a chce se dokonce poslední dva kilometry svézt autobusem. Před úplným morálním rozkladem náš tým zachraňuje hodný starý pán na okraji vesnice Květná, dává nám vodu a s ní i novou vůli jakž takž pokračovat.
Zanedlouho odpočíváme na nádraží ve Starém Městě, před námi je jen cesta domů. Zbývají tři přestupy, z toho nejdelší v Hanušovicích, kde znovu útočíme na obchod a kupujeme všechno možné včetně smetany, kterou se Lipo bude snažit zapálit (sic!) s tvrzením, že vznikne malý atomový hřib. Hádáte správně, nevzniklo nic a naštěstí nás nikdo neviděl. Zbytek cesty prospíme a proklimbáme, poslední přestup nás čeká v Zábřehu na rychlík a ve dvě hodiny jsme doma.
Necelé 3 dny, 2 studené noci, nejvyšší bod 1125 metrů nad mořem, délka 45 kilometrů, převýšení asi 800 metrů. Tolik statistika.
Vojta