Smilov 7.-9. 12. 2007
Výprava Smilov 7.-9. 12. 2007
Když jsme se sešli na našem obvyklém místě v koutku u telefonních automatů, venku už dávno vládla hluboká noc. Lehce pršelo, za okny bylo nevlídné počasí a předpověď slibovala jen teploty těsně nad nulou doprovázené soustavným deštěm. Dostavilo se nás vskutku nemnoho, jen tři vlčata, tři skauti a sedm členů vedení včetně rádců. Pozornému čtenáři jistě dochází, jak tristní bilance to byla, zvlášť když se v původních odhadech mluvilo o dvacítce zúčastněných.
Cesta vlakem proběhla bez potíží, ty se vyskytly až během pochodu od nádraží. Neprostupná tma způsobila, že se stopadesátimetrová chůze změnila v plácání se v blátě, dokonce se spekulovalo o tom, co bychom dělali, kdyby někdo šlápl vedle a zřítil se z mostu do řeky. Naštěstí se podařilo sehnat zdroj světla, Medvěd použil baterku zabudovanou ve svém mobilu a šťastně jsme dorazili k chatě.
Několik minut zabralo zprovoznění systémů nutných pro přežití, tedy tepla a elektřiny. Zejména vytápění si zpočátku drze zahrávalo s našimi nervy, z kamen totiž stoupal dým všemi možnými směry, komínem ovšem odcházela jen jeho nepatrná část. Když jsem přišel do kotelny, našel jsem tam Matěje, Snakea a Čaroděje, kterak zahaleni v šedou mlhu listují provozními pokyny topného tělesa a bezradně lomcují páčkou, jež má prý otevřít záklopku od komína. Nakonec jsme problém vyřešili poměrně elegantně. Nechali jsme dveře od kotelny otevřené, dým se tak šířil ven a ne do kuchyně, místnost samotnou jsme kouři obětovali. Mezitím si členi zahráli Palermo, možná si tak závady ani nevšimli. Jedné si ovšem všimnout museli. Hned po našem příjezdu se chatou začala linout podivná vůně, možná by skutečnost lépe vystihovalo slovo „zápach“. Jeden ze záchodů prostě děsně smrděl. Čich je však nejadaptibilnějším z lidských smyslů a brzy jsme si zvykli.
Možná by se mohlo zdát, že se vlastně celý náš pobyt skládal z boje proti chatě (něco jako ve filmu Shining), ale skutečnost byla díkybohu odlišná. Ještě během pátečního večera jsme stihli svést několik bitev s řemdihy a meči. Zatím šlo jen o takovou rozcvičku pro boje, jež měly přijít v sobotu ráno, v krvavé řeži se střetlo vedení se členy, duněly štíty a rytíři podklesávali pod zničujícími údery řemdihů.
Dopoledne 8.12. se tedy bitvy rozhořely naplno. Bojovali jsme rozdělení do tříčlenných týmů systémem všechny týmy proti všem, po několika prvních střetech také došlo na upravení pravidel o povolených zbraních. Za zmínku stojí především Čarodějův vražedný řemdih s míčkem na konci. Zásah touto zbraní opravdu bolel, po stížnostech od asi pěti lidí se Čaroděj uvolil vyzkoušet zbraň sám na sobě. Se zaťatými zuby přijal ránu a následně prohlásil, že to přece vůbec nebolí (co mu taky zbývalo, že…). Každopádně se jeho „vrahomlatu“ vyhýbali ostatní bojovníci širokým obloukem.
Před oběděm ještě proběhla lehce seznamovací hra, v níž jsme měli přiřazovat jména členů v našem oddíle k výrokům na papíru. Jestli si tento zápis čte Monty, doufám, že mi dá za pravdu a potvrdí, že má babičku v Bystročicích. Kupodivu se nenašel nikdo, o kom bychom mohli prohlásit, že „má příbuzného, který hraje za Baník Ostrava“, přestože někteří vehementně prosazovali Laďu, protože nebyl poblíž a nemohl toto tvrzení vyvrátit.
Po špagetách s rajčaty, bazalkou a paprikou pokračoval rytířský turnaj, tentokrát souboji na jednotlivce. Za vlčata se ukázal být tím nejudatnějším válečníkem Bublina, za skauty Lipo a za rovery Medvěd.
Rád bych zmínil stolní hru Citadela, která si na této výpravě získala masovou oblibu. První kolo jsme sehráli ještě v pátek večer, následovala odveta v sobotu v poledním klidu a nakonec vrcholná hra v sobotu večer. Zvítězil Lipo s taktikou „ nenápadný kněz“, podařilo se mu vyhnout většině hádek a vyhrál celkem suverénně.
Ve volném čase jsme opět o kousek pokročili v natáčení filmu, Brácha si s elegancí odbyl roli faráře, jeho rumunština pravděpodobně vejde do dějin kinematografie. Jako scénářový kostelík nám posloužila nádherná kaple v lese nedaleko od chaty, Čarodějova hláška „je tam mše“ však musela být nahrazena slovy „je tam ticho a tma“, protože jak Medvěd správně poznamenal, zároveň by se tam vtěsnal maximálně kněz s jednou svou ovečkou. Mezi nejadrenalinovější záběry patřilo nastupování a vystupování z vlaku, paní průvodči naštěstí naše počínání přijala vcelku klidně a vynadala nám jen málo. Hrozivější bylo spíš písknutí na píšťalku signalizující odjezd vlaku ve chvíli, kdy jsme ještě stáli nad schody a připravovali záběr…
Přestože jsme se následující událost snažili utajit, šeptali si o ní členi už od oběda. Ano, hostina. V pořadí smilovských hostin již třetí. Jak se ovšem zdá, nedošlo k žádnému úniku informací, členi si prostě myslí, že se ve Smilově koná hostina pokaždé. Mám trochu strach, aby se nám jednou tato tradice nevymstila. Každopádně jsme zaplnili stoly vybranými lahůdkami od chipsů přes čokoládu a rajčata až k sýrům, jídelnu naplnila hudba z Pepova notebooku a hodokvas mohl začít se vší parádou. Roli zdržovací hry pro zvýšení napětí před jídlem splnilo hlasování o prvním soustu, v němž musel každý zúčastněný přednést svoji žádost a ostatní o ní hlasovali. Náš oddíl se ukázal být solidární, všem byl nárok na jejich první sousto přiznán takřka jednomyslně.
S přibývajícím časem zavládla bujará nálada, ačkoli se žádný alkohol nepodával, hostina se pomalu potápěla v čase z dvacátého prvního století zpátky do středověku. Vrcholem této barbarizace byla potom závěrečná hra s hrncem šťávy, ze kterého si musel poražený v daném kole nabrat skleničku. Každý „piják“ byl povzbuzován mohutným bušením do stolu a skandováním, méně šťastní hráči museli vypít i deset skleniček, naproti tomu Matěj byl málem vyloučen za to, že prohrával zcela úmyslně. Detaily raději nebudu popisovat, aby se nebohému čtenáři nezvedl žaludek.
Po několika kratších hrách jsme šli spát. Následujícího rána jsme se probudili až kolem deváté, snídaně proběhla o půl desáté a z neděle nám tak moc času nezbylo. Hlavně se uklízelo, zametalo, umývalo nádobí ze včerejší hostiny a připravovalo se na opuštění chaty. Těsně před odchodem na vlak se ještě udělovaly hodnosti do CRH.
Pro některé členy byla možná zpáteční cesta malým překvapením, nezamířili jsme totiž k nedalekému nádraží ve Smilově, museli jsme až do Hrubé Vody, protože v neděli ve správný čas žádný spoj ve Smilově nestaví. Já, Pepa, Medvěd a Čaroděj jsme ještě dotáčeli některé záběry do filmu, a vydali jsme se tak na pochod s malým zpožděním za hlavní skupinou. Jaké bylo naše překvapení, když jsme na silnici našli ležet pohozené Tadeášovy kalhoty… Spekulovali jsme, jestli jsou jeho a jestli je vůbec možné, aby člověk za chůze ztratil oblečené kalhoty. Naštěstí jsme je nakonec vzali s sebou s tím, že nám tuto záhadu určitě vysvětlí na nádraží. Prý je měl uvázané nahoře na karimatce a spadly mu, následně kolem nich ještě prošla skupina s Lipem a Matějem, aniž by o ztracené oblečení jevila jakýkoli zájem.
Čas ve vlaku utekl rychle a brzy jsme se ocitli na olomouckém nádraží. Pro většinu si přišli rodiče, ostatní se rozprchli do svých domovů. Malou výjimku jsem tvořil já, Brácha a Bublina, ukázalo se totiž, že si Bublinova maminka spletla čas návratu a místo v 15:40 dorazila v 16:30… Hlavně, že se všechno vysvětlilo a předvánoční výprava skončila tak, jak má. V klidu a míru.