Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tábor 2008

21. 9. 2008

Tábor Huzová 3. – 16. 8. 2008

 

Tráva na tábořišti se ještě nenarovnala, plachty ještě nestihly úplně uschnout, šrámy a oděrky se nezahojily a přede mnou je zase táborový zápis do kroniky. Už teď je mi jasné, že text, který si budete číst, bude jenom jakýmsi odleskem toho, co se na táboře skutečně dělo, jenom heslovitou zkratkou, neboť snad ani není v lidské moci zachytit události čtrnácti dnů na dvou stránkách papíru. Předem se tedy omlouvám,  že tábor Huzová 2008, který vám nyní předkládám, je tábor viděný jen z mého úhlu pohledu…

 

Průběh těch čtrnácti srpnových dnů ovlivnilo hned několik faktorů, prvním a nejdůležitějším byl samotný výběr tábořiště. Ve srovnání s loňským Rešovským údolím a jeho vosami a kopřivami nepředstavovala léty prověřená „nová Huzová“ žádné velké překvapení. Rozmístění stanů, sprch, later a umývárky přesně odpovídalo zaběhnutému světluško-duběnkovskému vzorci z minulých roků.

Hovoříme-li o tábořišti, nemůžeme zapomenout na poněkud netradičně pojatou bránu, která zůstala možná vinou architekta po celý tábor nedokončená. Její nejdůležitější součástí však nebylo nepřístupné patro, ale houpačka zavěšená mezi bočními kůly. Kdyby se měl celému táboru vybírat nějaký symbol, houpačka by pravděpodobně patřila mezi jasné favority. Houpali se všichni, houpali se pořád a houpali se rádi, nejprve vsedě, po rekonstrukci i vleže. Nejspíš vůbec poprvé v historii tak proniklo houpání i na táborovou olympiádu.

Tábor by se ale nemohl uskutečnit bez svých obyvatel. Tady jsou: gladiátorská škola Panteři: Sox, Gurmán, Oslík, David, gladiátorská škola Křižáci: Matěj, Pavel, Beton, Bazén, gladiátorská škola Rytíři neznáma: Jenda, Tom, Jarek, Bublina, Juliova gladiátorská škola: Lipo, Snake, Vojta, Monty, vedení: Brácha, Luke, já, Medvěd, Čaroděj, Michal, Joke a nakonec Žabák coby kuchař, barman a příležitostný sochař. Vlastní seznam si potom zaslouží všechny návštěvy, kterých bylo skutečně požehnaně: jeden týden a oba táboráky s námi strávil Tesil, poměrně dlouho s námi pobyl Rohlík s přítelkyní, na odpoledne se ukázal Gin s Leňou a Barborkou, na několik dnů s přítelkyní a s agricolou přijel Hebi, na táborák ještě dorazili Pepa, Milda, Dejmi, Cep, Cup, Vrtulka, Muti a Střelka. Snad jsem na nikoho nezapomněl…

Připadá-li vám divné, že jste o nikom jako Gurmán nebo Beton nikdy neslyšeli, vězte, že jde o starého dobrého Vojtu Rusína a Vojtu Štajnera, kteří na táboře obdrželi nové přezdívky. Vojta Rusín totiž projevoval značnou nedůvěru v táborovou kuchyni (slovo „vybíravost“ by to asi vystihovalo lépe), o jeho přezdívce proto nemohlo být sporu. Vojta Štajner zase dokázal v kultovní hře „na trilobita“ setrvat bez hnutí skoro tři čtvrtě hodiny. Když už jsme u přezdívek, dovolím si udělat malou odbočku k druhému táborovému ohni. Právě u něj se přezdívky pálily. Dva lidé však vhodili do ohně poměrně nečekané přání, nejprve Jarek: „Od teď mi říkejte Číšník!“, přestože už se schylovalo k první přezdívce spojené s vykáním – pan Jarek; po něm přistoupil k táboráku Matěj a prohlásil: „Od teď mi říkejte Modroočko!“. Jestli se obě přezdívky uchytí stejně okamžitě jako Beton a Gurmán, ukáže až čas.

Jak už názvy jednotlivých družin napovídají, celotáborová hra se nesla v duchu starořímských gladiátorů (či spíše v duchu počítačové hry Gladiatus) a na její přípravě se podílelo celé vedení (Luke mi jistě promine, když nezmíním výrobce jeho podložky pod myš), které představovalo důležité cizí postavy. Čaroděj coby stájník vyplácel mzdy za dobrovolnou práci, Michal dohlížel na souboje v aréně, Luke s Bráchou obstarávali přísun gladiátorského vybavení v aukční síni a u obchodníka, cvičitel Joke měl na starost tradiční zkoušky, Medvěd zadával každé ráno průběžné zvědské úkoly typu „ukradni, dej si pozor, najdi, vyřeš“ a já coby hostinský vysílal gladiátory na výpravy do okolí Říma. Hned po několika dnech bylo jasné, které skupiny budou hrát o první příčky. Panteři v sobě asi nenašli dostatečnou motivaci a obsadili čtvrté místo, Křižáci skončili třetí, JGŠ druzí (oslabil je Lipův odjezd) a možná trochu překvapivě zvítězili Rytíři neznáma, přestože mezi nimi nebyl žádný skaut. Mezi pamětihodné události letošní CTH určitě patřila výroba katapultů ze škrtidla; noční kradení nafukovacích balónků ze střeženého tábora; přelézání nataženého provázku a s tím související Soxem dosažená kóta 1,5 metru; zvědský šachový úkol nebo úkol se zapovězeným územím uprostřed táborového náměstí; kopřivová zkouška bolesti a hlavně stovky a stovky soubojů v aréně na řemdihy, meče, palcáty a štíty. Táborový arzenál potom kromě katapultů obohatily ještě dva Medvědovy luky, Tesilův skutečný kovový meč a kuše a Žabákovo kopí a kyj s železnými hroty. Pokud si tento zápis nedejbože čtou rodiče, můžu je ujistit, že skauti jsou jinak naprosto mírumilovné sdružení…

V noci se konal pouze jediný přepad, stejně jako loni se o něj postaraly světlušky, bohužel pro ně a bohudík pro nás si však vybraly noc, kdy hlídalo komando ve složení Žabák, Rohlík, Luke a neměly tak mnoho šancí… Během potemních potyček však došlo k nepříjemnému incidentu, Žeros v zápalu boje přetrhla lanko na stožáru, to se vyvléklo, a další ráno tak přepadníci museli v dešti porazit stožár, navléknout nové lanko a následně stožár zase vztyčit. K2 prodloužil svou tradici velkých slov a žádných činů, spekulovalo se taky o Číňanovi a bývalých roverech, ale ani ti se nedostavili.

Po večerech se jako obvykle hrály stolní hry a dračí doupě, tentokrát však bylo hlavním večerním zaměstnáním předčítání Hobita. Během čtrnácti večerů jsme putovali s Bilbem Pytlíkem z Hobitína až k Esgarothu a dál k Osamělé hoře, celou knihu jsme bohužel přečíst nestihli. Každopádně čtení knihy slavilo až nečekaný úspěch, některým se sice dařilo naprosto pravidelně usnout (Bazéna jsme jednou museli do stanu přenést v náručí), ale ostatní na Hobita nedali dopustit.

Obzvlášť příjemnou částí tábora byl výlet do Břidličné, vydali jsme se úchvatnou scenérií severomoravských pastvin na sever, obrázky z fotogalerie myslím hovoří za vše. Kromě jedné hovězí mršiny jsme po cestě našli útulný kout lesa pro přípravu oběda a udělali malou pauzu na dětských průlezkách ve vesnici. Odtud pochází hláška: „Kdo se cítí jako malé dovádivé kuřátko?“ Nepotřebuje žádné vysvětlení, žádné totiž nemá. Naši výpravu jsme potom zakončili návštěvou bazénu, odkud jsme postupně vystrnadili všechny ostatní návštěvníky a zahráli několik klasických bazénových soubojů na „obry“. Následovalo setkání s civilizací, horečnaté nakupování sladkostí (v tom byl vždycky přeborník Matěj, totiž Modroočko) a nakonec čekání na zastávce, kde jsme trávili čas pozorováním „pohůnků“ (Joke jistě rád vysvětlí). Bazén s jedním pohůnkem dokonce za chipsovou úplatu prohodil pár slov.

Už zmíněnou táborovou olympiádu tradičně ovládl breburdo-hanoskovský klan, absolutní vítězství obhájil Jenda a na druhém a třetím místě skončili Vojta s Pavlem. Naskýtá se otázka, jestli má vůbec smysl pořádat další ročníky… Ve čtyřčlenné kategorii skautů si s nevelkou konkurencí poradil Lipo. Z úspěchů jednotlivců bych zmínil úspěšné složení tří orlích per Jokem a Soxem, jejich záda možná ještě dnes zdobí „barbarská“ zranění ze závěrečné zkoušky. Asi o týden dříve se plnila rádcovská cesta, s temným lesem (a cedulí Těchanov, viď, Medvěde) jsme se úspěšně střetnuli já, Medvěd a Čaroděj. Skautský slib složili Matěj a Snake, vlčácký Beton, Tom, Vojta a Pavel.

Nutno podotknout, že oba táboráky nám daly zabrat, co se rozdělávání ohně týče, nakonec se to však i přes nepřízeň počasí podařilo. Hlavně první stál za zapamatování, hned pětkrát u něj zaznělo „Odprásknu tě, než bys řekl zdymadlo!“ a „Mraveniště má severní stranu vždycky strmější.“, scénky totiž byly jednou z etap CTH. Kromě nich a Medvědova nezapomenutelného hereckého výkonu v roli psa („Haf.“) jsme ještě zhlédli skvělou Tour de France v podání návštěvy. Druhý oheň se potom odbyl docela rychle, počasí se ke konci tábora výrazně zhoršilo, prakticky každou noc se dostavila děsivá průtrž mračen s hromy a blesky, táborákový večer bohužel nevyjímaje.

Někdo si z Huzové možná bude pamatovat limeriky a „na rozjezd pět volů, chřest a pivo“, které proniklo až do hesla dne, někdo třeba brutální šiškové bojovky v lese, u kterých se někteří na okamžik proměnili v berserky, někdo si zapamatuje myslivcovu přednášku a střílení z pušky, někdo dumání nad poslední šifrou z Pewnůstky, opékání špekáčků nad ohněm a jejich časté zpopelňování, tradiční casino s ruskou ruletou (a Oslíka ve svém posledním suchém oblečení, ve spacáku), drnkání na kytaru v S10, stavění paláců pro Césara, stolní fotbálek naživo, závod vlčat a skautů po dvojicích, Tesilovo Daily Mordor, pokusy o japonské origami, Žabákovu nedokončenou vyřezávanou sochu, vedení zažrané do hraní agricoly, podivné bramborové placky k obědu, strach při zkoušce odvahy, hlášku „Intrikuj!“ nebo fotbalový olympijský turnaj.

Bylo toho zkrátka hodně…

Joke mi asi řekne, že jsem stejně jako Ainur nepochopil témata…

Ale třeba ne…

Na shledanou na táboře v roce 2009!

Vojta