Tábor 2009
Tábor Huzová 2. – 15. 8. 2009
Srpen se zvolna chýlí ke konci, dny se zkracují a louky na Huzové po téměř dvouměsíčním provozu zejí prázdnotou. Píši tento text, abych vám alespoň na několik letmých pohledů otevřel dveře do léta roku 2009, do čtrnácti dnů, které jsme na našem tábořišti prožili. Ať mi odpustí ti z vás, kteří budou mít pocit, že jsem mnohé opomněl, mnohé přehnal a mnohému nevěnoval takovou pozornost a tolik řádků a slov, kolik by si zasloužilo. Těmi dvěma týdny prošlo přes třicet lidí, z pohledu každého vypadaly jinak, já však mohu tábor popsat jen takový, jaký jsem ho zažil já sám…
Mezi faktory, které ovlivňují průběh všech táborů nejvíce, patří bezesporu počasí. Každý pamatuje bakalovské povodně, větrnou smršť v Rakové u Konice, úmorná vedra z Náměště na Hané nebo noční přívalové deště z loňské Huzové. Letošní rok však rozhodně představoval výjimku. Když svítilo slunce, nijak to nepřehánělo, když začalo asi dvakrát během tábora pršet, za pár hodin zase přestalo a noční chlad z posledních dnů by jindy ani nestál za řeč. Špatné počasí si během července vybraly světlušky. Jako důkaz jejich vyprávění o průtržích mračen a krupobitích tak zůstala během celého tábora na svém místě netradiční stavba zvaná „bahniště“, ohraničené území na náměstíčku, kam byla strouhami odvedena voda z nářaďáku a zásobáku. V našich časech však sloužilo bahniště spíše jako důmyslný lapač vos, kterými se to na tábořišti během prvního týdne jenom hemžilo. Brácha určitě rád povypráví, jak ujídal potmě kompot a jedna bzučivá bestie ho bodla do jazyka…
Nastal čas se seznámit také s lidskými účastníky tábora: Modří: Lipo, Beton, Vojta, Prokop, Radek, Jarek. Žlutí: Upír, Atom (dříve Tom), Pavel, Bublina, Martin Machytka. Zelení: Snake, Ondra, Tadeáš, Bazén, Marek, Míša. Červení: Matěj, Jenda, Marmiljan (dříve Honza), Oslík, Michal Machytka. Vedení: Brácha, já, Medvěd, Čaroděj, Joke. Kromě zmíněných se tábora jako pomocné síly všeho druhu zúčastnili Tesil, Žabák, jeho kamarád Jirka a Tadeášův tatínek David. Všem jmenovaným patří veliký dík nejen za výtečné kynuté knedlíky a šopský salát. Nutno podotknout, že zdaleka ne všichni se zúčastnili celého tábora… Hned v úvodu zmizel Čaroděj s bolavými zády a vrátil se až na návštěváku; Oslík přijel později, pár dnů proležel ve stanu se zkormouceným výrazem a rohlíkovou dietou a zase se pakoval domů; Matěj, Prokop s Míšou a David nás opustili po týdnu; tehdy na několik dnů odjel také Tesil.
A ve středu skončil tábor pro Medvěda. Olympiáda je zrovna v plném proudu, hraje se ringo turnaj, když se ozve výkřik a my sledujeme, jak Medvěd padá z lanové dráhy, kterou před několika dny sám postavil. Následuje nejdelších deset minut z celého tábora, až do chvíle, kdy dorazí pomoc… Víc netřeba psát. Kdo stál poblíž, jistě nezapomněl. A ostatním by mé vyprávění stejně k ničemu nebylo. Zatímco teď píši, Medvěd se zotavuje v nemocnici; přeji mu tímto na dálku brzké uzdravení…
Celotáborová hra se jmenovala „Nový začátek“, odehrávala se v Austrálii koncem osmnáctého století a její legenda vyprávěla o hrstce trestanců z vězeňského tábora Halls Creek, kteří se pod velením kapitána Craiga vzbouřili proti svým věznitelům a na divokém australském pobřeží vybudovali novou společnost. V jejím průběhu probíhaly samozřejmě tradiční etapy (mezi ty pamětihodné jistě bude patřit pečení chleba a s tím související Jarkův zčernalý ešus, šiškové dobývání tábora nebo stavba plovoucích ohnišť), to nejdůležitější se však odehrávalo během tahů na strategické mapě v jídelně. Jména, která si skupiny zvolily, pravděpodobně upadnou v zapomnění, jelikož si je někdy nedokázali zapamatovat ani sami členové týmu, po celý tábor tak byly jednotlivé týmy oslovovány a pojmenovávány přidělenými barvami. Zpočátku se zdálo, že snad vůbec nedojde k žádným střetům, týmy si obsadily své čtvrtiny hracího území a v relativním míru vydržely až do návštěváku. Matějův odjezd však znamenal nástup nového velitele Jendy do čela Červených. Ten se, nijak nezatížen mírovými smlouvami z uplynulého týdne, pustil do hry na vlastní pěst. Šikovným vyjednáváním vyvázl z útoku, který na něj chtěly podniknout všechny tři ostatní týmy, obrátil pozornost směrem k Zeleným a následně zahájil dechberoucí řetězec falešných spojenectví, intrik a zrad, po kterém zůstali jinak silní Zelení zdecimováni v rožku mapy, nenápadní Žlutí se na nich snažili přiživit, Modří pod velením Lipa využívali výhodné smlouvy a zabírali území, které jim Jenda dobrovolně odevzdával (ač to doprovázel skvělými hereckými výkony a křikem „Ty zrádče!“), Červení sami ovládli asi třetinu mapy a s přehledem zvítězili. Druzí tedy Modří, třetí Žlutí a čtvrtí Zelení. Dobrá rada na závěr: Nikdy se neobracejte k Jendovi zády, nevíte, co chystá…
Přepady měly být původně dva, světlušky však vzhledem k ponuré středeční náladě zvolily raději obyčejnou návštěvu a pomohly nám s chystáním tradičního casina Las Vegas, kvůli kterému si i někteří členi vezli na tábor sako. Druhý přepad se uskutečnil, dodnes však jako by po něm zůstala jistá pachuť. Přepadníci pod velením Číňana totiž provedli přepad dvojitý, po prvním ukončení přepadu se ti nepochytaní znovu zformovali a za hodinu znovu zaútočili dýmovnicí. V možná až zbytečně vypjaté atmosféře tak bohužel došlo na hádky a urážky na obou stranách…
Stejně jako minulý rok patřily večery předčítání knihy, tentokrát Pokladu na ostrově. Vyprávění Jima Hawkinse o jeho dobrodružstvích na ostrově pokladů ovlivnilo některé natolik, že se většina probíhajících dračích doupat (kterých bývá na našich táborech zpravidla hned několik) přesunula na moře a slovník pánů jeskyně se obohatil o výrazy jako „vratiplachta“, „jola“ nebo „tonáž“. Z dlouhodobějších a důležitějších záležitostí bych ještě zmínil nečekaně bohatou buchtiádu, celodenní larp, který se točil kolem palácového převratu v dalekém panství Darkwood, vlastnoručně vyráběné stolní hry Hanza a Příšeří, jež značně přesáhly vymezený čas, a nakonec pěší výlet do Šternberka, který skončil zoufalým blouděním v nevlídném počasí kolem automobilového závodiště Ecce Homo a poté zaslouženým koupáním v ledové vodě na šternberském koupališti, kde došlo i na tradiční setkání s civilizací a horečnaté nákupy.
Zkoušky letos nesly přízvisko „pro správný chlapy“ a některé byly vskutku netradiční: souboj v páce, krvavý souboj v ringu a stará dobrá zkouška sirén z Náměště na Hané pod názvem „lidový zpěvák“ i s koupací čepičkou, zde exceloval především Bazén se svým hitem o srdci ze zlata, celkově nejvíce zkoušek splnili Ondra a Jenda. Z obtížnějších zkoušek zmíním jenom Bráchovu a Tesilovu zostřenou rádcovskou zkoušku (15 km vzdušnou čarou), se kterou se oba jmenovaní poprali úspěšně a se ctí. Během prvního týdne nastala chvíle vlčáckého slibu pro Jarka, Bublinu, Tadeáše, Bazéna a Marmiljana, v týdnu druhém složili u slavnostního ohně svůj skautský slib Upír, Jenda, Beton a Atom.
Za zmínku jistě stojí oba mimořádně vyvedené táboráky (ačkoli rozdělání druhého se nejdřív příliš nedařilo), na prvním nás navštívila celá řada bývalých členů a kamarádů ze střediska, aby přihlíželi snažení čtyř týmů ve scénce s zadaným tématem „Jde myslivec lesem, když na stromě spatří mluvící houbu“, případně nácviku obrany proti násilníkovi ozbrojenému broskví. Druhý oheň byl o poznání komornější, scénky však oproti předchozím rozhodně nezaostávaly, někteří si určitě vzpomenou na Betonovu cimrmanovskou hru, detektivní případ z dílny Atoma a kolektivu nebo příběh na ostrově lidožroutů s Jendou a Marmiljanem v hlavních rolích.
Co říci více? Mohl bych vám vyprávět o finské stezce, o knize Asfalt a citátu „Noe může začít stloukat nový škuner…“, o zuřivých bojovkách v lesích nad táborem, o bráně s ochozem a věží, která snad zůstane zachována do příštího roku, o loveckém safari a poštovních doručovatelích na divokém západě, o dračím doupěti na výletě, o vyrábění svíček z včelího vosku, o tom, jak Lipo uchopil do zubů kýbl s vodou během hry Komando, o večerním zpívání v jídelně ve svitu petrolejky, o nočních šelestech na hlídce, o skládání přísloví a pořekadel, o nástupech a nácviku vztyčování vlajky, o rose, která nám ulpívala na botách při ranní rozcvičce, o luštění šifer na Pewnůstce, o koupání v horku poledního klidu, o policejní přednášce a o Radkovi navlečeném do taktické vesty se samopalem přes rameno, o patlání se s hlínou, o Snakově výkonu při stezce odvahy a o ceduli, kterou další den nosil na krku…
Mohl bych vyprávět o mnoha věcech, které nám zůstanou z oněch čtrnácti dnů v paměti…
S Huzovou se snad uvidíme zase za rok, Blabibuch i lidoop (čti „lajdúp“) tam na nás jistě počkají…
Na závěr už jenom jediná věta. Honzovi přinesla přezdívku a staré albánské ženy jí strašívaly své děti:
„Mlč a seď, přijde Marmiljan!“
Na shledanou v roce 2010!