Valšov - Slunečná 6.10.2007
Jak asi sám nadpis napovídá, z plánovaného zdolání nejvyšší hory Nízkého Jeseníku nakonec sešlo. Ne snad že bychom o to neusilovali, ale osud si to zkrátka přál jinak. Nepředbíhejme však událostem a vraťme se na začátek, zhruba do okamžiku, kdy se na nádražním displeji objevilo číslo nástupiště.
V nádražní hale panovala obstojná nálada, vrtkavé podzimní počasí se nám zdálo být nakloněno, žádné slibované bouřky se zatím nekonaly, jen se citelně ochladilo a opět se nás dostavil relativně solidní počet. Cesta vlakem utekla rychle, jako obvykle se hrálo Dračí doupě. Čas strávený ve vlaku však utekl o to rychleji, když jsme se dozvěděli, že dojedeme jen do Dětřichova a dál musíme autobusem kvůli výluce. A tehdy došlo k malé chybce. Řidič nijak neupozornil na fakt, že musíme hlásit stanici, v níž chceme vystoupit, a tak zůstala Lomnice daleko za námi. Vystoupili jsme až ve Valšově na druhém konci výluky, nějakých deset kilometrů od původního výchozího bodu. Při zahájení nám scházela oddílová vlajka, od tábora ji má doma Chřepťa. Ten se bohužel už dva měsíce neukázal.
Vyrazili jsme po improvizované trase po zelené značce směrem na Lomnici, cesta se dost dlouho ubírala po frekventované asfaltové silnici, na hry nebyly podmínky. Jedinou zastávkou byl průchod mokřadem pod silniční most a následná soutěž v házení žabek. Bublina, který v této disciplíně exceloval, svůj výkon bohužel korunoval zapadnutím po kolena do bahna. Po několika moudrých větách typu „nehýbej se, jinak se budeš potápět ještě rychleji“ se ho podařilo vyprostit a odbahnit.
Asfaltku jsme opustili teprve na rozcestníku u Slezské Harty, zabočili jsme po modré do kopce a konečně nás obklopily lesy. Po několika stech metrech jsem však s Čarodějem, Jendou a Bráchou zjistil, že jsme úplně sami. Zbytek oddílu zapomněl správně odbočit. Sborovým křikem „Tady!“ se nám podařilo upoutat pozornost vzdalujících se lidí, siluety našich souputníků se však záhadně zastavily na horizontu a už se nepřibližovaly. Teprve po osobním vyjednávání vyšlo najevo, že si mysleli, že křičíme „Zabít!“ a brali to jako signál k boji. Tak to alespoň prezentoval Joke, pokud byla realita odlišná, už se to asi nedozvím.
Následovala víceméně klasická šišková bojovka členi vs. vedení, v níž členi představovali zákeřné ozbrojené pašeráky, kteří se snažili prostřílet i se svým zbožím na druhou stranu střežené hranice. Tu představovala lesní cesta, kterou v průběhu bojů střídavě kontrolovaly oba týmy. Díky dobré koordinaci a obrovskému nasazení útočníků nakonec obrana polevila a velká část zboží byla skutečně přenesena na druhou stranu. Zejména se vyznamenali David a Prokop.
Čas se krátil, nová trasa byla o několik kilometrů delší než ta původní, museli jsme přidat do kroku. Monty během náročného pochodu stihl ještě odbíhat do okolních lesů a sbírat houby, kterých kolem nás rostlo opravdu požehnaně.
Poslední významnou zastávkou byl úvod celoroční hry na téma staroanglických rytířů, Brácha vysvětlil pravidla a zahájil první etapu. Úkolem jednotlivých družin bylo ukrást vzácná vejce z orlích hnízd. Po krátké kauze, v níž se řešila záhada, jak se do oběhu mohlo dostat tolik nejvzácnějších kartiček, když měly být původně jen tři, jsme se také dozvěděli výsledky: na prvním místě Havrani, druzí Svišti, třetí Lišky a čtvrtá Bílá Růže. Nutno však podotknout, že se výsledky dělily počtem členů v družině a v hodnocení jednotlivců může situace vypadat docela jinak.
Zbývající kilometry jsme urazili rychle, na autobusové zastávce v Lomnici jsme ještě poznávali ostatní členy oddílů podle pěti vět, jimiž se sami charakterizovali. Hodnocení výpravy dopadlo neslavně, průměr známek 2,05 však možná způsobily jen dojmy ze závěrečného pochodu a bolest nohou. Těžko říct.
Autobus kupodivu přijel jen s malým zpožděním a paní průvodčí nám ještě rozdala obrázky s veselou básničkou o Českých drahách. Asi se aspoň snažila zmírnit škody způsobené výlukou… Na Slunečnou třeba příští rok…