Výprava do Žlutých skal 13. 12. 2008
Výprava do Žlutých skal 13. 12. 2008
Když jsem dorazil na tržnici, kde byl sraz, našel jsem jenom jednoho zavšiveného bezdomovce a zoufalou paní, která se ptala kolemjdoucích, jestli neumí vyměnit kolo u auta. Ani jediného Ostnovce. Propadl jsem lehké panice a volal Bráchovi, jestli nejsem na špatném místě. Dotyčný mi odpověděl rozespalým hlasem (podle pozdějších spekulací některých členů měl na sobě zrovna pyžamko s medvídky, ale to se po telefonu nedalo poznat), že je sraz až za tři čtvrtě hodiny… A tak jsem čekal.
S přibývajícími minutami se scházeli první členi, vzhledem k počasí a ročnímu období poměrně slušný počet, nakonec dorazil i Medvěd a Luke s Michalem a netradičně také Pepa. Přemýšleli jsme, jestli dorazí i Brácha, protože se v minulých dnech řešilo stěhování Duběnek a on jim měl pomoci, zároveň jsme ovšem všichni věděli, že se žádné stěhování nekoná, jelikož se nepodařilo sehnat auto… Když už se déle čekat nedalo, vyrazili jsme na zastávku sedmnáctky.
Cesta do Slavonína utekla rychle, na jedné ze zastávek přistoupil i Brácha, ve stínu slavonínské cihelny jsme tak byli už v plném počtu. Krátká chůze do kopce, rozvěšení batohů po stromech, úvodní Medvědovo slovo a následně také první větší hra, ve které zúčastnění rozdělení do dvou týmů pronikali střeženým územím ke svým obálkám, v nichž mohli najít části zprávy. Úspěšných strategií bylo vynalezeno několik: od nepříliš originálního (ale velmi účinného) rychlého běhání přes taktiku vyhladovění (kterou prováděl Vojta Hanosek – asi deset minut seděl v křoví a čekal, až vedení odejde) až po korupční metodu Soxovu.
Poté se rozdělávaly ohně, jednotlivé družiny včetně vedení si měly vyzkoušet, na kolik zápalek bez papíru zažehnou své ohýnky. Všem se to dříve či později podařilo, během sbírání dřeva se taky přiřítil na kole nastydlý Čaroděj a nás bylo zase o jednoho víc. Někdo navrhl zahrát buldoky, což se také stalo. Prvním buldokem byl jmenován Brácha, ubozí nebuldoci tak neměli velké šance na přežití. Hned v úvodních střetech se o slovo začala hlásit první zranění: Medvědovi se spustila krev z nosu, někdo další si stěžoval na škrábance a údery do hlavy… Posledním přeživším a vlastně také vítězem celé hry se stal právě Čaroděj. Bohužel jsme tehdy hru neukončili. Čaroděj několikrát prorazil naše řady prostou kinetickou energií a unikl polapení, vydržel dokonce Pepovo podkopnutí, po kterém letěl tři metry vzduchem, aby zase vstal na nohy a utekl. Teprve srážka s Bráchou ho odrovnala, naneštěstí doslova. Odbelhal se na kraj úplně bledý v obličeji a po zbytek výpravy už se držel zpátky.
Po hrách přišla na řadu pracovní část soboty. Žluté skály se čím dál více podobají obří skládce, naší snahou bylo tento vývoj aspoň zpomalit. Těžko říct, komu se chce odnést tolik odpadků tak daleko od města, aby je mohl pohodit v přírodě, místo toho, aby je hodil do kontejneru… A mezi mikrotenovými sáčky, kusy alobalu a petlahvemi se povalovala záplava bílých airsoftových kuliček, jejich původní vlastníci nás ostatně provázeli celou výpravu, z křoví po naší levici se neustále ozývala kulometná palba. Naplnili jsme tedy asi deset pytlů, ale ve Žlutých skalách je to jen kapka v moři…
Zhruba v té době Joke se Soxem začali říkat slovo „Optrik“, nepodařilo se mi zjistit proč, z útržků jsem pochopil jenom tolik, že je to nějaká národnost z Hvězdné brány a že chtějí, aby se tak říkalo Snakovi (zjevně proto, že s tím dotyčný nesouhlasí). Po zbytek výpravy mě pak Joke prosil, abych se o Optricích zmínil v kronice. Tak tedy ještě párkrát, Joku: Optrik, Optrik, Optrik.
Zbývala ještě asi hodina do chvíle, než nám jel autobus, zahráli jsme si tedy něco jako sérii závodů, za které týmy dostávaly indicie k významným osobnostem, které měly poznat. Karlovi IV., Kryštofu Kolumbovi, Boženě Němcové a Leonardu da Vincimu. Úplný konec výpravy jsme strávili s výbušninami, nejprve napínavé posílání bomby, která může každou chvíli explodovat, a pak klasický granát.
Stihli jsme ještě zabahnit chodník ve Slavoníně, postát v autobuse a rozloučit se u tržnice. Nic víc.
Vojta