Výprava na Poděbrady 27.2.2010
Výprava na Poděbrady 27. 2. 2010
Zima nám snad konečně dala sbohem, závěje sněhu, které se za poslední měsíce nakupily v olomouckých ulicích, pomalu odtály, po mnoha a mnoha šedivých dnech vysvitlo slunce a citelně se oteplilo. Přišlo jaro. Nebylo ani nutné zdůrazňovat, že si nikdo nemá brát brusle, které se ještě ve starších verzích informátoru vyskytovaly. Kdo tedy ráno nazul raději gumáky, rozhodně neprohloupil. Z polí a luk za Řepčínem se stal jeden veliký mokřad, někde dokonce stála voda.
Na sraz před klubovnou se dostavili tito: Brácha, já, Čaroděj, Joke, Lipo, Matěj, Snake, Upír, Jenda, Michal, Martin, Bublina, Tadeáš, Prokop a chvíli s námi pobyl také Pepa. Po krátkém hledání míče jsme tak mohli vyrazit kolem hejčínského gymnázia směrem na Poděbrady. Hned v úvodu považuji za slušné zmínit, že jsme až na Poděbrady vůbec nedošli, většinu času jsme strávili na louce vedle asfaltky směrem na Černovír, kde se průměrný člověk bořil do bahna jen několik centimetrů, což se ještě dalo snést.
Zatímco Joke chystal etapu, podařilo se nám natočit jeden z posledních záběrů našeho stále nedokončeného filmu. Ano, to je ten, který jsem před lety zmiňoval v zápisu výpravy do Smilova; ten, který se začal točit na táboře v Rakové u Konice. Role mladého Adriana se úspěšně zhostil Tadeáš a jeho rozsápané, a proto kečupem potřené rodiče si zahráli (nebo spíše zaleželi) Lipo s Upírem.
V první etapě této výpravy se naši cestovatelé snažili vlichotit do přízně ruského cara - alkoholika, cílem bylo obstarat potřebné ingredience pro přípravu pálenky. Tyto představovaly papírky v šesti čepicích na louce, kterou střežila divá zvěř (já, Brácha, Čaroděj, Pepa). Pro většinu zúčastněných sběr surovin nepředstavoval problém, dojít si pro suroviny do čepice bylo podobně obtížné jako dojít si pro ně do supermarketu, divá zvěř víceméně zoufale pobíhala sem a tam a jen málokdo se nechal chytit. Jendův tým moudře uplatnil žolíka a získal zasloužených dvanáct bodů. Heroický výkon podával Martin, bohužel však za tým, do něhož nepatřil. Ano, Upíre, pro příště si pamatuj, že je to tvůj člen... Joke ještě uvedl krátkou hříčku na přiřazování nápisů obrázkům: státy vlajkám, jména komikovým hrdinům, jména filmovým hrdinům.
Následovala svačina, nedlouhý odpočinek a vyrazili jsme dál. Než bahnitou cestu skrz louku jsme raději zvolili návrat po asfaltce a další hry jsme sehráli na louce velice podobné té první. Nejprve Matějovo „Uá – píp – píp!“, o něco později další etapu, tentokrát luštění morseovky alias azbuky. Kvůli špatnému pochopení pravidel bylo bohužel několik týmů diskvalifikováno. Nudící se Čaroděj mezitím vymyslel nový sport: koulení pukem do dálky po silnici, jeho zařazení do olympijských her v Soči právě projednává MOV.
Psychickou zátěž během luštění vystřídala zátěž fyzická během utkání ve frisbee, náš tým hrál ze zajištěné obrany a na vítězství jsme se ani příliš nenadřeli. Jenom zlí jazykové mohou tvrdit, že to způsobil vítr, který nám pomáhal a protivníkům škodil, není to vůbec pravda.
Poledne minulo, vydali jsme se na zpáteční cestu. Cukrárnu jsme tentokrát vynechali, její majitelka se pravděpodobně stále nevzpamatovala z šoku, který jí způsobily naše zablácené boty minulý rok, nechtěli jsme jí tedy působit další trauma. U klubovny Joke zorganizoval třetí etapu, obranu altánku před dorážejícími ruskými partyzány. I ti nejudatnější obránci podlehli frontálnímu útoku do minuty, znovu vyhrál Jendův tým a v CRH nasadil k mohutnému trháku.
Nejdůležitější sobotní událostí pro nás však nebyly ani etapy CRH, ani vítězství nebo prohra ve frisbee a vlastně ani celá tahle výprava. Nejdůležitější bylo, že po měsících čekání konečně… přišlo jaro!
Vojta
