Výprava na tábořiště 12. - 14. 6. 2009
Výprava na tábořiště 12. – 14. 6. 2009
Podle předpovědi počasí nás měla čekat další propršená stanová výprava. Nad Olomoucí se proháněly černé bouřkové mraky ještě několik hodin před srazem a všichni měli čerstvě v paměti deště ze Svojsíkova závodu. Přesto nebyla účast tak hrozná, jak se dalo předpokládat: Brácha (který spolu s Ondrou dorazil na tábořiště až v sobotu ráno), Luke, já, Medvěd, Čaroděj, Joke, Sox, Lipo, Matěj, Snake, Vojta a Pavel Hanoskovi, Bublina, Ondra a navrátilec Upír. Cestu autobusem jsme strávili zavaleni svými batohy, panu řidiči se nechtělo zvedat od volantu, aby nám otevřel zavazadlový prostor.
Od myslivny na tábořiště je to pár kroků, sešli jsme po štěrkové cestě na parkoviště a od něj potom na louku. Ještě před začátkem výpravy se říkalo něco o tom, že naše tábořiště navštívili němečtí skauti a rozeseli po louce spoustu nových ohnišť, která potom nezvládli zamaskovat. Jedno takové jsme objevili zhruba uprostřed náměstíčka budoucího náměstíčka.
Vztyčili jsme stany (někteří do dvou sekund) v místech, kde se nám zdálo nejméně mokro, Lipo s Matějem se nepříliš úspěšně pokoušeli dva stany propojit, ale nakonec poměrně správně usoudili, že počasí podobným experimentům nepřeje. Povečeřeli jsme a vydali se na louku zahrát nějaké pohybové hry.
Program výpravy chystali Medvěd s Čarodějem v rámci svých čekatelských zkoušek, slova se tedy chopil Čaroděj a jal se vysvětlovat první aktivitu. Nutno podotknout, že se nesetkala s velikým nadšením; čtyřčlenné týmy měly tím závodit způsobem, že poslední ze čtveřice překoná bez dotyku země tři spoluhráče před sebou, ti nesmí pokrčit kolena, mohou se tedy maximálně předklonit a zapírat se jeden o druhého. Jediným řešením (Čarodějem horlivě propagovaným) byl skok s rozběhem, který končil na zátylku prvního hráče s následným pádem na zem. Není divu, že skokanů se našlo i dost, jenom s přeskakovanými byl trochu problém. Málokoho se totiž Čarodějovi podařilo přesvědčit, že když mu Luke přistane na krku, nezlomí mu vaz. Hru tak či tak ukončil déšť, přesunuli jsme se pod stromy a věnovali se raději chození poslepu podle zvukových signálů. Než se setmělo, proběhl zápas ve „frisbee s míčem“, hadrovkové boje muž proti muži a večer u ohně tradiční otázkový baseball.
Těžko říct, kdo si jako první začal „opékat“ promočené ponožky nad ohněm, tipoval bych některého z dvojice Joke – Sox, každopádně se přidali i někteří další, ten zápach musel být cítit až v Huzové. Barbarskému počínání učinila přítrž až houstnoucí tma, Joke se Soxem se odebrali do Lukeho stanu hrát půlnoční žetonový poker, zbytek šel spát.
Sobotní ráno nás překvapilo brutálním ochlazením. Když jsem se asi o půl osmé pokusil poprvé opustit stan, zahnal mě zpátky ledový vítr. O hodinu později se situace přece jenom trochu vylepšila, snažil jsem se vyburcovat zpola spící ležení k nějaké aktivitě, která by nás jediná mohla zahřát, mžourající Čaroděj mi však ze spacáku oznámil, že nevyleze, dokud nebude třicet stupňů, prý mu to slíbili v předpovědi.
Něco se tedy začalo dít až kolem půl desáté, kdy na západní cíp louky poprvé dopadly sluneční paprsky a rozehnaly noční zimu. Po snídani se konala první bojovka, verze „čísla na zádech“. Doprostřed příprav dorazili Brácha s Ondrou a hned se ke hře připojili.
Konečně se oteplilo, louka se trochu vysušila a mohl se hrát fotbal. Nakonec možná přišlo i oněch slibovaných třicet stupňů. Kolem poledne se už dalo trávit čas jen ve stínu, někteří se přesunuli k mostku, aby z bahna, listů a dřeva vybudovali hráz. Brácha rozdělal oheň a uvařil v kotlíku tradiční těstoviny s kečupem, myslím, že se z toho zachovalo několik fotografií, které mohou být přidány do tématické fotosérie na rajčeti.
Odpoledne přišla série her na speciální jednotky, tříčlenné skupinky postupně plnily zadané úkoly, nejprve se konali banderovci s cílem dostat se do vlastního stanu. Hra se nakonec změnila v souboj nervů; kdo první opustí svůj úkryt, bude ostatními snajpry zastřelen dřív, než stačí doběhnout ke svému stanu. Druhá etapa vyžadovala týmovou koordinaci, dva slepí nesli jednoho nepohyblivého, ten je slovy navigoval. Poslední etapa, bojovka s šátky za pasem, se změnila v dlouhou taktickou bitvu plnou dočasných spojenectví a aliancí. V celkovém hodnocení zvítězilo komando ve složení Brácha, Lipo, Upír. Zhruba tehdy nás opustil Čaroděj, od hájenky mu ten den jel do Olomouce poslední spoj.
Toho dne jsme nebyli jediní, kdo se chtěl podívat na své budoucí tábořiště. Během hry se v zatáčce objevila hrstka Duběnek, pozdravily nás, ale na louce nemohly strávit mnoho času, za chvíli jim jel autobus, tak jenom obešly kuchyň, prohlédly si polorozpadlý mostek a zase šly.
Zbytek odpoledne jsme potom strávili mimo jiné vyšetřováním detektivního případu, ve kterém členi vedení představovali různé obyvatele města New York třicátých let. Starosta byl zavražděn během svatební hostiny, spolu s dortem totiž rozkrojil i nastraženou výbušninu. Podezření pochopitelně padlo na mafii, konkrétně na dva znepřátelené mafiánské dony Bráchu a Lukeho. Do případu byli však zapleteni i šéf newyorské policie Medvěd a já coby cukrář, který vraždu doslova upekl. Spletitý příběh o pomstě, lásce a alkoholové závislosti, ve kterém se starostu postupně pokusil zabít skoro každý, každý se svým vlastním motivem a plánem, a během něhož se dorty s výbušninou vyměňovaly za jiné dorty s výbušninou, nakonec nejlépe vyřešil Pavel, přestože i jemu některé zásadní detaily unikly. Večer u ohně jsme potom strávili konverzačními hrami a všeobecným tlacháním.
Tak skončil druhý den. Ještě dlouho do noci zněl ze stanu Joka a Soxe vpravdě hurónský smích a často poněkud nevybíravá slova, bohužel si neuvědomili, že plachta není betonová zeď a že některé filmové hlášky se k hlasité noční reprodukci opravdu nehodí, na skautské akci dvojnásob.
V neděli nás čekala především zpáteční cesta, předtím jsme stihli jen papírkovou běhačku a šiškovou bojovku v lese nad latrami. V té překvapil Bublina se svou zákopovou taktikou: našel si jámu, do které se mohl schovat, počkal, až ho útočníci minou a následně se je pokusil překvapit ze zálohy. Bojovalo se opravdu urputně, své by o tom mohl vyprávět Sox, který dostal v posledních zuřivých střetech šiškou do tváře od Bráchy, asi bude mít ještě pár dní modřinu.
Před polednem jsme vyrazili do Huzové, abychom čekání na autobus mohli zkrátit popíjením kofoly. Po cestě se nějaký vesnický pohůnek pokusil přejet Medvěda a ještě na nás troubil, že podle něj zabíráme moc velkou část vozovky. Bazmek jeden.
Ve vesnici samozřejmě nezůstalo jen u kofoly, opět se projevil často pozorovaný efekt obchodu na výpravě, kdy se musí koupit i to, co byste v normálním životě nechali v obchodě ležet. Autobus naštěstí dorazil v pravý čas, když to už vypadalo, že naše působení v zahrádce restaurace musí skončit rozbitím některé sklenice, vykoupením všeho zboží nebo obojím.
Poslední třídenní akce školního roku skončila v prachu před rozkopaným vlakovým nádražím, nestihli jsme ani provést ohodnocení. Kolik dnů že zbývá do tábora? Čtyřicet devět? No, ještě si počkáme…